Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟖.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝MĚL POCIT, ŽE STOJÍ NA KŘIŽOVATCE, Z NÍŽ VEDE NESPOČET CEST A MOŽNOSTÍ.❞

Od stěn dlouhé nemocniční chodby se odrážely ozvěny kroků muže, jenž energicky kráčel ke kanceláři patřící jeho přátelům. Tři dny uplynuly od jeho rozhovoru s Violett. Ty tři dny stačily k tomu, aby rozbily jeho pečlivě vybudovanou vyrovnanost. Měl pocit, že se mu v životě zase všechno začíná bortit pod rukama. Jedna věc se pokazí a náhle se na ni začnou nabalovat další, další a další. A co teď s tím.

Blaise toho měl už dost. Unavovalo ho to. Přivádělo ho to k zoufalství. Proč se to pořád děje? Nemůže už prostě žít klidný, normální život? Kdykoliv měl pocit, že se může znovu zlehka nadechnout a vychutnat si ten čerstvý vzduch, jenž se mu vlil do plic, v další vteřině se objevilo něco, co mu tu možnost dýchat znemožnilo.

Přišlo mu, jako kdyby žil v nějakém začarovaném kruhu, z něhož není cesty ven. Nebylo to poprvé, co všechno klapalo, kdy byl šťastný, a pak se to zase příšerně pokazilo. Bylo to takhle až se směšnou pravidelností. Někdo má vážně špatný smysl pro humor.

Tušil, že všechny jeho problémy začínají a končí u jednoho jediného člověka, se kterým se to všechno odstartovalo. Jako kdyby byl zámkem bez klíče, pojítkem, nerozbitnou součástí toho kruhu. Jestliže si vyřeší své problémy z minulosti, jež se za ním plíží jako stín, možná pak bude schopen kruh uchopit a zlomit. Možná pak řešení všech dalších trablů půjde snáz.

Jen udělat ten první krok.

Jenže jak? Co bude správné? Jaké řešení? Měl pocit, že stojí na křižovatce, z níž vede nespočet cest a možností. Jenže kterou? Kterou zvolit?

Náhle si uvědomil, že už nějakou dobu stojí přede dveřmi a chystá se zaklepat. Ještě před tím si ale promnul oči; byl si jistý, že vypadá naprosto příšerně a svým vzhledem podobným zombie musí v druhých budit hrůzu. Musel se ušklíbnout. Byl unavený - ale nedokázal usnout. Pil kávu po litrech a měl z toho tiky. Vzal si víc směn v práci. Jen proto, aby měl nějak zaměstnaný mozek. Aby se vyhnul všemu, čemu neměl odvahu čelit. Utíkal před tím a zatím se mu to dařilo. Nechtěl si připustit, že jednoho dne jej to všechno stejně nakonec dožene.

Zaklepal a bez vyzvání vešel dovnitř. Nenapadlo ho, že by tím třeba mohl narušit něčí soukromí. Naštěstí se tam nic nedělo. Byl tam jen Theodore, sám, a cosi zapisoval do pergamenu. Když zaslechl zabouchnutí dveří, nadskočil na židli a zvedl hlavu. „Blaisi!" vydechl překvapeně a vyskočil na nohy. Jeho nejlepší kamarád mu věnoval úšklebek.

„Nazdar. Neviděli jsme se pár dní a tolik se toho změnilo, co? Divím se, že jsme ještě jeden druhého poznali." Jeho hlas sarkasmem přímo přetékal a Theo nechápavě nadzvedl obočí.

„Posaď se. Dáš si něco? Kávu? Nebo spíš ne, jak tak na tebe koukám." Úkosem se na něj podíval a přejel ho jedním rychlým pohledem. Když se Blaise usadil, sedl si naproti němu. „Tak co se stalo?" vybídl ho a propletl si prsty. Trochu se bál, s čím za ním Blaise přišel. Bylo to kvůli tomu, jak to teď měli s Hermionou? Bál se, že se tím změní pouto přátelství mezi nimi? Neschvaloval to? Napadaly ho samé vtíravé myšlenky, hlodaly v něm pochybnosti, zda s Hermionou udělali dobře, když se dali dohromady. Ale při pomyšlení na ni se mu na tváři rozlil připitomělý úsměv, jenž musel potlačit.

Blaise si toho ale naštěstí nevšiml, nezúčastněně totiž zíral do skleněné vitríny s několika flakónky lektvarů. „Tvé bystré oči a pozorovací schopnosti jsou stejně dokonalé jako před lety. Poslyš, nebylo by efektivní mít v těch vitrínách lebky zemřelých pacientů? Myslím tím třeba slavné kouzelníky, chápeš," plácl znenadání. Theodore vytřeštil oči. Občas se ptal sám sebe, jak Blaisovy myšlenkové pochody vlastně fungují. Jak ho, ksakru, mohlo napadnout něco takového?

„Uhm, cože?" zeptal se pokud možno co nejklidnějším hlasem. V duchu přemítal, zda by Harrymu neměl napsat dopis, aby Blaisovi dal dovolenou. Jeho kamarád rozhodně potřeboval odpočinek. Zařídit neschopenku by určitě nebyl takový problém, pak by Blaisovi mohl dát bezesný spánek a nechal by si ho tady, aby jej měl pod dozorem.

„Nejsem si jistý, jestli by něco takového bylo vhodné. K mrtvým bychom měli mít pořád nějakou úctu. Navíc, mít za zády lebky, které na mě koukají, zatímco pracuju... brr. Už jen z toho pomyšlení mi přejíždí mráz po zádech, něco takového bych nejspíš nezvládl. A řekl bych, že Hermioně by se to taky nelíbilo -"

„No jo, Hermiona!" zvolal Blaise, jako by si na ni vzpomněl teprve teď. „Vy dva to teď vlastně táhnete spolu, co? To je dobře, Theo, že na ni takhle myslíš. Za chvíli si tě obmotá kolem prstu, ani to nepostřehneš." Theodora překvapilo, že v jeho hlase slyší stopy jedovatosti a zášti. Omlouval ho tím, že je příliš unavený a plácá nesmysly. Koneckonců na to měl i důkaz, když ho slyšel žvanit o lebkách.

„Vadí ti to? Vadí ti, že spolu teď chodíme?" zeptal se ho tiše Theodore. Musel se ho na to zeptat, nedokázal si pomoct. Vždycky mu záleželo na názorech ostatních. Vždycky mu záleželo na tom, co si o věcech myslel Blaise. Ale jestli by si měl vybrat mezi Hermionou a Blaisem... nebyl si jistý, jestli by si vůbec vybrat dokázal. To nešlo.

„Je to tvůj život, Theodore."

„Já vím, ale ty jsi můj nejlepší kamarád," řekl vážně.

Blaise naklonil hlavu na stranu a pohlédl na něj. Prázdnýma, skelnýma, tmavýma očima. Theodora z toho pohledu zamrazilo. Děsilo ho to, jak byly ty oči úplně bez života.

„Kdybych ti řekl, že s tím nesouhlasím a že by ses s ní měl rozejít, udělal bys to? Poslechl bys mě?"

„Nejspíš ne," šeptl Theo, ale do tváře se mu nepodíval.

„Tak vidíš."

„Blaisi, tak co se stalo? Víš přece, že se mi se vším můžeš svěřit. Cožpak jsem tě někdy zklamal?" naléhal na něj Theodore. Potřeboval, aby byl jeho nejlepší kamarád zase v pořádku. Bolelo ho to i za něj. Bolelo ho dívat se, jak se trápí, a on mu nemůže nijak pomoct.

„To víš, že nezklamal. Ty ne. Ale děsím se toho dne, kdy bys mě mohl zklamat. Nebo já tebe. V tolika lidech jsem se spletl. Tolika lidem jsem ublížil, jen proto, abych se já cítil dobře. Asi bych nezvládl, kdybych ztratil ještě tebe."

„O čem to sakra mluvíš? Mě neztratíš, jasný? Mě ne. Nikdy." Theo skoro křičel. Pevně chytil Blaise za ruce a přitáhl si je ke své tváři. Naléhavě se mu díval do očí. Blaise se naklonil a byli si ještě blíž. Vyčerpaně se opřel o jeho čelo, mačkaje mu ruce. Na obličeji se mu objevil křečovitý úsměv.

„To nemůžeš vědět, Theo. Co když udělám nějakou blbost?"

„Tak uděláš nějakou blbost, no a co? To neznamená, že tě přestanu mít rád. Vždycky existuje nějaká cesta, jak z toho ven. Není to začarovaný kruh, ikdyž se to na první pohled tak může zdát. Dá se to zvládnout. Já jsem tady pro tebe."

„Bolí to," vydechl Blaise a zavřel oči.

„Co?" zašeptal Theo.

„Všechno."

•••

V prologu v médiích najdete trailer!❤