Dítě ohně a ledu (#3 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Sigynina volba

Věnováno: Anatolskma

*Frey*

Následující ráno se palácem neslo zvláštní tíživé ticho. Napětí kolovalo od jednoho ke druhému jako nežádoucí parazit a nikdo nevěděl, kdy to skončí. Jakmile se optal kolemjdoucího einherjara na důvod všude číhajícího neklidu, jeho odpověď skýtala strohost. Na rozkaz Jeho Veličenstva měl zakázané na podobnou otázku odpovědět. Strážný následně odešel. Frey se za ním podíval a zmateně se zamračil.

S povzdechem vyrazil za prvotním cílem - Hodovní síň. Prosil všechny bohy, aby kuchaře tato podivná, temná nálada nezastihla a snídaně přiměla alespoň plné žaludky k veselosti. Nedostal ale příležitost zjistit, jestli mu byli druzi nakloněni. Míjela ho pomocnice léčitelek. Podivil se, co dělá v jiné části paláce. Známá tvář v něm zažehla jiskru na získání aspoň střípku informace.

„Mé slunce, co zde děláš? Jde o něco důležitého?" přispěchal k ní.

„Omlouvám se, nemám čas, milej Freyi." Brunetka mu věnovala mdlý úsměv a pokračovala dál.

Rychle ji předehnal a donutil zastavit se starostí ve tváři i nitru. „Řekni, můžu ti nějak pomoct? Svěř se mi, Anitho."

Ženský obličej se ve vteřině zalil mnohými emocemi. Především těmi pochmurnými. Přesvědčena jeho vřelým hlasem ustoupila od povinnosti a se slzou v koutku oka se mu vrhla do náruče.

„Kéž bych ti to mohla říc. Ale král nám zakázal o čemkoliv mluvit s jinejma," lkala mu do vesty. „Einherajové nám vyhrožovali jeho jménem. Ještě sme krále neviděly, ale my ho musíme najít a říc mu to." Najednou se mu zahleděla do očí. „Říc mu, že je naděje."

Frey se na malou chvíli zamyslel. Poté Anithu objal kolem ramen a políbil, aby ji dodal kapky života.

„Pomůžu ti, slunce moje. Najdu Lokiho a vyřídím mu vzkaz. Ale na oplátku mi řekni vše, co víš. Nemusíš se bát," dodal, když spatřil její strach. „Král se nikdy nedozví, od koho to vím. Za to ti ručím."

S každým slovem se Freyovo srdce ocitalo ve svíravější bolesti. Nemohl uvěřit svým uším, ať už se jednalo o smrt královny nebo druhou zprávu. Sotva kdy za svůj život plakal. Slzy spíše patřily fyzickému bolu než psychickému. Dnešek se ale stal výjimkou.

„Ach, Freyi, co si počneme? Bojím se, že král," popotáhla, „bez královny už nebude takhle klidnej. Co když nastanou zlý časy?"

Ve stínu sloupoví Anithu znovu, ještě pevněji objal. Hladil ji a utěšoval planými slovy. Nic jiného mu nezbývalo, aby ji zbavil začínající hysterie. Jenže nikdo si nemohl být budoucností jistý. Snad norny u studny Urd věděly, co dělají.

Komnaty a síně, v nichž se Loki obvykle zdržoval, rovnou zavrhl. Einherjarové by ho jistě našli. Prvně zašel do stájí, aby se ujistil, že je Gral tam, kde být má. Jakmile zahlédl jeho černou srst, oddechl si, že nebude muset boha klamu nahánět po Ásgardu. Procházel prázdnou zahradu křížem krážem. Avšak bez valného úspěchu. Královský labyrint se stal posledním neprohledaným zákoutím. A tu ho zaujaly otisky podrážek, které nepatřily jemu. Že ho to rovnou nenapadlo!

Udržoval se po kraji a přikrčený v šeru stálezelených keřů se držel jediné stopy, jíž disponoval. Lopotil se dlouho, ale jeho snaha se setkala s úspěchem. Zdobná kašna s kalichy dlela v tichu, neoprášena od sněhu, na rozdíl od ostatních zahradních dekorací. Najednou ho překvapilo na zemi ležící tělo s modrou, zjizvenou pletí.

Jako malomocný se k mrazivému obru blížil. Až nebezpečně moc připomínal Lokiho. V ten moment věděl, že se nemýlil, ale stále mu to nedocházelo. Poklekl k němu a nepokojně si ho prohlížel. Bude to pořád on, nebo se projeví stejně necitelně jako jeho krev? Natáhl k němu paži, aby ho vzbudil. Zaváhal, ale nakonec tak učinil. V mžiku se mu magií rozplynul mezi prsty.