Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟗.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝NEVĚDĚL, S KÝM SE JEHO NEJLEPŠÍ KAMARÁD SETKAL V DOMĚ VIOLETTINÝCH PŘÍBUZNÝCH.❞

„Harry po mně chce, abych šel před Starostolec. Kvůli těm Smrtijedům, kteří napadli rodinu Violett," dodal rychle, když Theodore vyprskl čaj. Blaise se musel ušklíbnout. „No tak. Vždyť víš, že jsem se Smrtijedem stát nestihl. A teď jsem žádnou vraždu nespáchal." Zatím, dodal si v duchu. Obával se, že pokud se co nejrychleji nedá dokupy a nebude mít všechno zase pod kontrolou, nepotrvá to dlouho a on vybuchne. A kdo ví, kdo to odnese a jaké budou následky.

„Udivuje mě, že si zrovna někdo jako oni zaslouží obhájit se před Starostolcem," řekl tiše Theodore, který si na svůj proces velmi živě pamatoval. Přestože se nijak nezapojoval do smrtijedských aktivit, na přání otce musel Znamení Zla přijmout. Po válce se pak sám šel přiznat na Ministerstvo kouzel, které ho vyslýchalo. Naštěstí uznali, že byl prakticky ještě dítě, jednal na přání otce a neplnil žádné Voldemortovy příkazy, jako bylo mučení mudlů, unášení nevinných či zabíjení. A taky mu vcelku pomohl fakt, že byl blízkým přítelem Hermiony Grangerové, hrdinky, která pomáhala Harrymu Potterovi. Theodorovi se sice příčilo to, že se za něj přimlouvala, ale možná žádný trest nedostal právě díky ní.

„Kingsley má dobré srdce a chce spravedlnost pro všechny. Sice mi tyhle procesy přijdou jako fraška, ale jeho slovo je zákon a my to musíme respektovat. Uklidňuje mě, že všichni Smrtijedi, které pochytáme, přece jenom skončí v Azkabanu. Ale i tak se mi před Starostolec vůbec nechce..." zamumlal zamyšleně Blaise. Theodore neznal pravý důvod. Nevěděl, s kým se jeho nejlepší kamarád setkal v domě Violettiných příbuzných. Myslel si, že se mu tam nechce prostě proto, že je to fraška, jak sám řekl.

„To zvládneš, určitě to nebude trvat dlouho. A navíc tam nebudeš sám, ne?" odvětil poněkud nepřítomným hlasem Theo, jelikož si hůlkou sušil dokumenty, které si poprskal čajem. Blaise přikývl, myslel na to, jaké to bude, až mu znovu stane tváří v tvář. Až opět spatří ten jeho posměšný úšklebek, jenž i tak vídával ve snech. Chladné oči bez jediné emoce, které když se do vás zabodly, přejel vám mráz po zádech a obestřel vás strach. Krutost v duši vám vyjevil hned, jak jste jej poznali a dovolili mu, aby si vás podmanil. Hned poté sundával svou gentlemanskou masku, za níž se schovával.

„Blaisi, ahoj! Ráda tě zase vidím!" vykřikla Hermiona nadšeně, když spatřila tmavovlasého zmijozela, jak sedí v křesle. Blaise si odkašlal, odložil prázdný hrneček a uhladil si sako. Vstal.

„Mohl bych tedy dostat bezesný spánek? Sám jsi říkal, že to potřebuji," požádal Theodora, Hermiony si nevšímal. Proč? Možná si v duchu říkal, že to tak bude nejlepší. Držet si odstup. Nemotat se mezi ně. Příliš nezírat a nedělat jim křoví. Theo vypadal zmateně a Hermiona zaraženě. Zabini se ale nedíval ani na jednoho z nich.

„Už odcházíš? Víš přece, že můžeš ještě zůstat," vykoktal Nott, když mu do dlaně vtiskl flakónek s lektvarem. Blaise vykouzlil neupřímný úsměv.

„To je v pořádku. Musím si jít lehnout. A pak budu zase v pohodě," zasmál se, ale hlas se mu zlomil. Zmlkl, stiskl rty do tenké linky. Než ale stihl odejít, Hermiona ho popadla za předloktí.

„Blaisi." Jedno slovo, to, jak vyslovila jeho jméno. Úpěnlivě. Prosebně. Naléhavě. Chladně zvedl zrak; odstoupila o krok dozadu. Mírně zbledla a pomalu pustila jeho ruku. Kůži měl mastnou, pod očima temné kruhy. V bělmu jeho očí svítily rudé popraskané žilky. Rty suché a rozpraskané. Troska, odpověděl jí v duchu Blaise.

„Mimochodem, děkuji za tvou radu umístit Violett do sirotčince. To byl vskutku geniální nápad," řekl jí sarkasticky a ji to ranilo. Viděl jí to v očích. Tu ublíženost. Jako by náhle získaly jinačí odstín.

Theodore se zamračil a přistoupil k Hermioně. Ochranářsky ji chytil za ruku. Blaisovi to neuniklo. Mrkl. Dojemné. „O čem to mluvíš, Blaisi? Je snad něco s Violett?"

„S tebou by snad nic nebylo, kdyby tě bez jakéhokoliv vysvětlení poslali do sirotčince? A lhali ti?" odpověděl naprosto klidně.

„A co jiného jsi chtěl dělat? Mysleli jsme to dobře! Já vím, že to není ideální -" Konec jeho věty se ztratil, když Blaise vyšel z kanceláře a hlučně za sebou zavřel dveře. Hermiona nevěřícně zírala na to místo, kde ještě před chvílí stál. Theodore ji objal a povzdechl si. „Náladový pokrytec. Nic si z toho nedělej, byl jenom unavený. Však on se zase srovná. Jako vždycky."

☆
                     ☆
       ☆

„Neviděli jsme se už pět dní, Blaisi!"

„Oh, vážně? Počítáš to?"

„Děláš si ze mě legraci? Musíš být zase kousavý? Víš, že to nesnáším!"

„Nemusela jsi za mnou chodit! Tak to teď holt budeš muset přetrpět!"

Blaise práskl novinami o stůl a chvíli na sebe s Daphne zlostně zahlíželi. Jako kdyby hráli hru, kdo očima uhne jako první.

„Chyběl jsi mi," zašeptala najednou, úplně jiným hlasem, než jakým na něj před chvílí křičela. Blaise svěsil napjatá ramena a rukou si promnul obličej. Už byl vážně unavený.

„Ty mě taky, Daph, ale nemůžeme to nechat na jindy? Dneska to moc růžově nevidím. Nespal jsem tři dny."

Daphne se zděsila. „Nespal jsi tři dny?! Děláš si ze mě legraci, Blaisi? Mám pocit, že si budu muset jít s Potterem promluvit, protože vám evidentně zadává naprosto idiotské směny!"

Blaise její rozhořčení z nějakého důvodu pobavilo. Přestože byl unavený a na Daphne neměl náladu, natáhl k ní ruku. Přijala ji a společně se rozešli do ložnice. „Harry za to nemůže, požádal jsem ho o to sám. Potřeboval jsem se nějak zaměstnat, ale teď už cítím, že si vážně potřebuju odpočinout."

„To je dobře. Nesmíš se tak přepínat," řekla starostlivě Daphne a z nočního stolku sebrala lahvičku s bezesným spánkem. „Tak na. Vypij to a běž se konečně vyspat."

Zvedl k ní pohled. „Obávám se, že dnes nebudu příliš dobrý společník."

„To bys nebyl ani jako zombie. Lehnu si k tobě. A zítřek můžeme mít celý pro sebe," zavrněla laškovně a Blaise si ji na okamžik přivinul k sobě. Její hebká pokožka voněla po vanilce.

Potom se Blaise převlékl a lehl si do postele. Daphne se posadila k němu a položila si jeho hlavu do klína. Zavřel oči a zanedlouho usnul. Ona však zůstala vzhůru ještě několik hodin poté. Hladila ho po tmavých krátkých vlasech a přemýšlela o něm, o jejich vztahu, o nich jako o páru a o tom, kolik bolesti a strachů před ní stále tají.