Pouto dvou andělů.

Kapitola 15.

Daisy čekala na Michaela před svým pokojem. Přemýšlela na tím, proč se s nimi nikdo nerozloučil. Za posledních pět hodin nikoho neviděla ani nepotkala náhodou na chodbě. Bylo to divné. Sice neznala všechny tak dobře, ale věděla, jak se Isabella chová. Nenechala by nikoho odejít bez rozloučení.

„Jsi hotová?" Daisy leknutím nadskočila. Nevšimla si Michaela, jak k ní jde chodbou.

„Ano, jo jsem hotová." Odpověděla, když se vzpamatovala.

„Výborně. Tak pojď ať jsme tam co nejdřív." Chytl jí za ruku a skoro táhl. Daisy překvapilo, že šli do Michaelova pokoje, a ne třeba do knihovny nebo do haly.

„Michaeli...?" Zvedl hlavu a ona poznala že jí poslouchá. „Proč se s námi nikdo nerozloučil? Nebo ..." Nevěděla, co má vlastně říct. Že Michaelovi nevěří nebo snad že se ostatním muselo něco stát, protože je hodně dlouho nikde neviděla.

„Se mnou se rozloučili. A měl jsem to vyřídit i tobě. Nechtěli tě totiž rušit, když jsi byla ve vaně." Daisy si nebyla jistá, jestli to, co jí Michael řekl byla pravda, ale nechtěla se s ním hádat. Toužila po tom, vidět Idrys i když se bála portálu. Asi před hodinou jí také došlo, že by se mohla dozvědět něco o rodině Hightowerových.

Michael si vyndal stélu a začal kreslit na volnou zeď.

Musel dát pryč nábytek. Pomyslela si.

Když runu dokreslil, změnila se na kruh vodní hladiny. Oba si dali na záda batohy. Pak Michael přešel k Daisy a chytl jí za ruku.

„Chápu, že máš strach, ale můžu ti slíbit, že pokud se mě nepustíš, i kdyby se dělo cokoli, tak se nám nic nestane." Měl pravdu, Daisy opravdu měla strach, jen se ho snažila moc nevnímat.

Pevně stiskla jeho ruku a pomalu šli k portálu.

„Zkus si představit zelené louky a no ... prostě ideální přírodu. Nebo si pořád dokola říkej Idrys, Idrys, Idrys. Mě to vždycky fungovalo, když jsem byl malý." Poradil jí.

Políbil jí na čelo a oba skočili do portálu. Daisy měla pořád zavřené oči. Michaelovu ruku držela ze všech sil a druhou cítila, jak jí vzduch proniká mezi prsty. Nebyla si ani jistá, jestli křičela nebo ne. Najednou ucítila škubnutí a už nedržela Michaela za ruku. Volala na něho, ale žádnou odpověď neslyšela. Oči se neodvážila otevřít, ale snažila se kolem sebe nahmatat jeho ruku. Pak si už jen pamatovala tmu. Nic neviděla jenom slyšela hlasy. Jeden ženský a druhý mužský. Říkaly pořád dokola to samé.

Nesmíš zemřít. Uteč! Zbijí tě. a pak Máme tě moc rádi Daisy. Odpusť nám to.

Nevěděla, co to znamená. Po chvíli se už koukala na modré nebe skoro bez mraků.

Ležela na chladné zemi a strašně jí bolela hlava. Jakmile se posadila ucítila strašnou bolest v celém těle. Kolem sebe viděla jen louku, les a v dálce město. Za zády měla jezero. Byla si jistá, že je v té zemi, kam se měli přemístit, ale byla otázka, kde je Michael a kde je ona. Když se konečně mohla postavit vydala se směrem k městu a doufala, že po cestě případně najde Michaela.

-

Slunce už zapadalo, když jí zbývalo posledních pár metrů do města. Okolo byly brány a na nich hlídky. Bála se, že skončí v nějakém vězení, nebo jí ani nepustí dovnitř.

„Halo?" Zavolala s nervozitou v hlase na muže na bráně. Za chvilku se jeden naklonil přes hradby a pozoroval ji.

„Co tu chceš?" Zajímalo ho.