Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟐.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝JAK SI TAK POZDĚJI UVĚDOMOVAL, ČÍM BYL STARŠÍ, TÍM BYLA ONA MÉNĚ VESELÁ.❞

Ten den vypadal naprosto obyčejně. Bylo docela brzy ráno, když se Blaise probudil. Počasí venku bylo na poměry v Anglii docela pěkné a příjemné. To bylo dobré znamení. Blaisovi vlilo do žil novou energii a s podivným vzrušením v žaludku vyskočil z postele. Dnes jej čekalo domácí vyučování, na tom také nebylo nic neobvyklého. Ale v posledních týdnech panovala nepříjemná zima, stačilo být venku chvilku, a už vám vlezla pod kabát anebo vám spustila rýmu z nosu. A když už to někdy vypadalo, že bude hezky, pro změnu začalo pršet. Takže dnešní den by mohl být ten den, kdy se půjdou po dlouhých měsících, kdy byli zalezlí doma a Blaise se toužebně díval z okna, zase učit ven, do krásných zahrad, jež jediný syn paní Zabiniové žijící v přepychu prostě miloval.

Přes pyžamový kabátek si oblékl župan a nohama vklouzl do bačkor, protože matka neměla ráda, když chodil po studených dlažbách bosky. Pokaždé, když jej uviděla, nespokojeně zamlaskala a našpulila rty. Měla ráda poslušnost a disciplínu a tvrdě to od syna vyžadovala. Patřili přece k těm několika významným čistokrevným rodinám. Její syn rozhodně musel mít náležité a slušné vychování. Ale nikdy se na něj nezlobila dlouho. Blaise se k ní pokaždé, hlavně když byl ještě malý, zezadu přikradl, když seděla na židli a vychutnávala si kávu, objal ji kolem krku a vtiskl jí něžný, decentní polibek na tvář. Vždy jí to projasnilo obličej a Blaise pokaždé věděl, že je mu odpuštěno.

V jeho pokoji bylo teplo, jak by taky ne, když se domácí skřítkové starali o to, aby bylo pravidelně přikládáno do krbu. V jejich rozlehlém sídle byla spousta místností a každá měla větší či menší krb, aby uvnitř nebyla zima a bylo tam příjemné teplo. Nejlepší to bylo v zimě. Blaise si ke krbu pokaždé přitáhl křeslo a posadil se. Občas jej matka ještě zabalila do měkké deky a domácí skřítek mu přinesl horkou čokoládu. Na ohnivé a skotačící plameny se Blaise totiž dokázal koukat klidně celé hodiny. Tak nádherný živel to pro něj byl. Když byl malý, matčiným známým pokaždé vykládal, že kdyby mohl být čímkoliv na světě, byl by ohněm. Pokaždé se mu smáli a on se cítil být polichocený. I maminka se smála. Jak si tak později uvědomoval, čím byl starší, tím byla ona méně veselá.

Proklouzl na chodbu, jejíž zdi byly vymalované do slonovinové barvy. Tu a tam visel obraz, někde stál nízký stolek s vázami plnými různobarevných květin. Keira Zabiniová milovala květiny a měla jich plnou zahradu. Každý den tam trávila několik hodin. Občas ji Blaise pozoroval, když vykoukl z okna svého pokoje. Někdy se mu zdálo, jako kdyby s květinami rozmlouvala. Dobré ráno, jak se dnes máte? Vyspaly jste se do krásy? představoval si, jak jim říká. Jako pro každé dítě pro něj byla jeho matka vším. Bohyní. Andělem. Tou nejkrásnější a nejvíc okouzlující bytostí na světě.

Z jeho pokoje do jídelny to bylo přesně osmdesát devět kroků, docela krátká vzdálenost. Věděl to, protože to sám počítal, když se jednoho dne příšerně nudil. Na jídelním stole už na něj čekala snídaně, stejná jako každý den, nicméně stále rozmanitá. Měl na výběr z různých druhů jídel i pití. A skřítkové se pokaždé postarali, aby byla snídaně brzy hotová a včas na stole, dokonce na ni použili i kouzlo, aby se nic nezkazilo. Blaise si vždy připadal jako král. Tak velkolepou snídani určitě nikdo neměl.

Natáhl se pro sklenici s džemem a pro opečený toust. Byl už hladový a také nedočkavý, takže jej brzy zhltnul. Čaj byl příjemně teplý, ohříval si o něj ruce a sledoval, jak se prsty postupně zahřívají. Zrovna když se chystal napít, zaslechl matčin zvonivý smích a kroky. Po tváři se mu rozlil úsměv. Že by ani ona nemohla dospat? Také se těšila na ten krásný den, který je jistojistě čekal?

Překvapilo ho, když do jídelny nevstoupila matka sama. Byl s ní ještě nějaký muž. Docela pohledný, vysoký, hnědovlasý, s výraznými obličejovými rysy. Něco v jeho ledově modrých očích donutilo Blaise dívat se na něj o trochu déle. Ten pohled ho přikoval k židli. V těch očích bylo něco, z čeho z něj neměl příliš dobrý pocit. Oči nikdy nelžou.

„Och, Blaisi, drahoušku, ty už jsi vzhůru! To je dobře, brzy už tu bude slečna Crowová,“ pozdravila ho matka a už toho muže usazovala na židli. „Málem bych zapomněla,“ zachichotala se, „tohle je Angus, Blaisi. Možná tu teď s námi bude často... tak se chovej slušně a ukaž mu, jak úžasný a vychovaný mladý muž jsi.“ Blaise na to nic neřekl, jen přikývl.

Angus se k němu naklonil a malý chlapec odolal touze se naopak odtáhnout co nejdál. „Tvá matka mi o tobě hodně vyprávěla, Blaisi. Doufám, že z nás budou dobří kamarádi.“

„Určitě ano, pane,“ odvětil Blaise, pevným a sebejistým hlasem. Tak se to totiž vyžadovalo. Matka mu věnovala spokojený pohled. „Smím odejít do pokoje a připravit se na vyučování, mamá?“

„Jen běž, drahoušku,“ pobídla ho a rukou mávla směrem k jeho pokoji. Angus se na něj ještě pousmál a pak začal Keiře něco zajímavého vyprávět. Blaise zamířil do svého pokoje a v uších mu ještě několik minut poté zněl matčin veselý smích, jak se bavila nad tou historkou.

Nebude to trvat dlouho. Jen pár měsíců a zase odejde. Jako všichni ostatní, ujišťoval sám sebe v duchu.

Ten den vypadal naprosto obyčejně, ale přetočil Blaisův život vzhůru nohama. Poté už nikdy nic nemělo být takové, jaké to bývalo dřív. Poté už nenásledovaly žádné polibky na usmířenou na matčinu tvář. Poté už jej matka nikdy nepřikryla u krbu teplou dekou. Květiny na chodbách uvadly. Ty venkovní na zahradě zmrzly. Osmdesát devět kroků z jeho pokoje do jídelny se najednou jevilo jako ta nejdelší vzdálenost na světě. V koutech se skrývaly stíny a přechovávaly v sobě strach.

A matčin veselý smích pomalu utichal.