Hus také umřel na hranici

Měl jsem strach. Velký strach. 
Ale zároveň v mém těle kolovalo vzrušení.
To, co jsem chtěl udělat bylo bláznovství. Největší jaké si kdy kdo dokázal představit. Bylo to vskutku šílené. Ale šílené doby si žádají šílené skutky.
A dnešní doba rozhodně šílená byla.
Tanky v ulicích. To přece není normální.
Vdechl jsem nasládlou vůni éteru a sáhl po kanystru s benzínem.
I chování lidí není v pohodě.
Proč vzdávají svůj boj proti okupaci?
A proč někteří vůbec nebojují?
Vždy se přece dá něco dělat.
Jinak bych tu přece nestál a nechystal se sám sebe polít studeným benzínem.
Ano, jsem zoufalý.
Zničený z nepovedených pokusů o změnu. Změnu, která by nás vedla blíže ke svobodě.
Kéž bych na to nemusel být sám.
Jenže ze skupiny studentů, kteří tak ochotně stávkovali, se staly už jen vymyšlené postavy v mém poslední dopisu tomuto světu. Vysněná armáda. Moji imaginární spolubojovníci.
Možná to nevyjde a lidé si neuvědomí mé poselství. Ale co to melu. Vyjde to. Musí to vyjít.
Chladivá tekutina stékající po mé tváři mi dodala odvahu.
Odvahu udělat další krok.
Ukázat lidem, že i když jsi sám, můžeš bojovat.
Možná je to zoufalý způsob boje hodný ubožáka, ale radši budu zoufalý ubožák, který chce na sebe upozornit, než zbabělec sedící v koutě a tiše hledící na tenhle svět aniž by pro možnost svobody pohl prsty.
Radši svobodně padnout, než živořit v okovech.
Naposledy se rozhlížím po Václavském náměstí, v ruce tisknu zapalovač.
A pak jen nechat tu maličkou jiskru z milionu ovlivnit osud celého státu.

Jan Palach 19. 1. 1969

Tak a na světě je moje první jednodílovka nad kterou jsem ztrávila minimálně tolik času, jako nad nejdelší kapitolou Sedmera, tak doufám, že se vám alespoň trochu líbila♡.