Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟑.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝JAKO KDYBY NA SVÝCH BEDRECH NESL TÍHU CELÉHO VESMÍRU, TAKOVÝ TO BYL POCIT.❞

Jako kdyby se na něj v zrcadle díval úplně někdo jiný. Jako kdyby tu tvář viděl prvně v životě. Potřásl hlavou a chrstl si na obličej studenou vodu, aby se probral. Několik kapek utkvělo i na skle zrcadla a pomalu, polehoučku se sklouzávalo dolů.

Dnes byl ten den.

Blaise nemohl ani dospat. Ne snad, že by se těšil, to rozhodně ne. Spíš naopak. Cítil takovou tíhu v žaludku, jako kdyby tam měl kameny. Chvěl se mu nervozitou, dovádivě poskakoval. Občas se pokusil vypnout mozek, na chvíli nepřemýšlet. Nebo se pokusit myslet na něco jiného. Někdy se mu to podařilo. Ale vždycky, vždycky nakonec znovu pocítil tu tíhu nervozity, nemilého očekávání a záchvěvů strachu. Jako kdyby na svých bedrech nesl tíhu celého vesmíru, takový to byl pocit. Strhávalo ho to dolů. Do bezedné, temné propasti.

Daphne byla v tomhle tím záchytným bodem, k němuž se pokaždé tak upínal. Nevyptávala se, nevyzvídala. Prostě tu byla. Celou tu noc sice prospala, ale objímala Blaise kolem pasu a tiskla se k němu. Cítil ji. Byla tu. Skutečná, všudypřítomná. Prsty jí tančil po paži, upíral zrak na stěnu před sebou, která přestávala být tak tmavá, jak se blížil úsvit, a myslel na to, jak Daphne přesně kopíruje jeho tělo tím svým, vnímal její teplo na svých zádech, na zátylku horký dech, tiskla se k němu, jako kdyby k sobě byli přilepeni, a pak už nebyli jen dvěma lidmi, dvěma těly, stali se jedním. A jedině na tom záleželo.

„To už jsi vzhůru? Je brzy." Ani nevzhlédl, jen v dlaních drtil umyvadlo. Zavřel oči a voda mu kapala na pyžamové triko.

„Klidně běž zpátky do postele a spi dál. Já musím jít do práce. Potřebuji jít dnes o něco dřív a připravit podklady a - a tak," odpověděl jí neurčitě, chvíli pak setrval ještě v té stejné pozici, a pak se natáhl pro ručník. Zabořil do té měkkosti svou tvář a zprudka vydechl.

Její bosé nohy nevydávaly takřka žádný zvuk, když k němu přišla a opatrně obtočila své paže kolem jeho pasu. Blaise se narovnal, odhodil ručník, pohlédl na ně - na ty dva mladé lidi, jejichž odraz viděl v zrcadle. Možná si to jen namlouval, ale měl pocit, že jsou šťastnější než skutečný Blaise a skutečná Daphne. Možná žijí někde na druhé straně. V lepším světě. V dimenzi za zrcadlem.

Chytil Daphne za paži. „Pořád mám takový neodbytný pocit, Daph. Pocit ohledně nás. Ohledně tebe. Nebo spíš mě," začal, pozvolna, opatrně. Potřeboval jí to říct. Potřeboval, aby věděla, co si myslí, jak to cítí. Jestli má jejich vztah fungovat, musí spolu mluvit. A Blaise už se nechtěl přetvařovat, ne v tomhle. Pochopil, že předtím se choval jako pitomec, jako nadržený ufňukaný pitomec, co za ní běhal jen tehdy, když potřeboval nebo když se mu chtělo, a na ni nebral žádné ohledy.

„Dobře. Poslouchám tě," pobídla ho a mimoděk jej objala ještě pevněji.

Vypadala tak malá, oproti němu. Její blonďaté kadeře jej lechtaly na paži, hlavou dosahovala těsně pod jeho ramena. Modré oči pozorně, se zájmem a zaujetím, hleděly do těch jeho, v odrazu zrcadla. Byla pobledlá, unavená, ale pořád krásná.

„Nechci ti lhát. A od té doby, co jsme se tak nějak... pořádně a oficiálně dali dohromady, jsem o nás často přemýšlel. O tom, jak to mám já. Věc se má takhle, Daph. Z té myšlenky, že mi dáš druhou šanci, jsem byl nadšený. Opravdu. A pořád z ní nadšený jsem. Jen se k tomu přidaly pochybnosti. O tom, jaký jsem, kdo jsem, jak co vnímám a jestli ti za pár týdnů budu vůbec stačit." Trhaně se nadechl, když se na chvilku odmlčel. Daphne nehnula ani brvou. „Jedna věc je, že tě omrzím. Ta druhá je ta, že ti nebudu schopen dát to, co si zasloužíš. Pořádného, upřímného chlapa, Daphne. A to já nejsem. Jsem troska, která každý den lže nejen sama sobě, ale i ostatním. Nechci tě trápit. Nechci tě táhnout dolů. Nechci, abys byla nešťastná."

„Blaisi, ty přece nejsi žádná troska -"

„Jsem, cožpak to nevidíš? Promiň - vlastně nevidíš. Víš proč? Protože ti lžu. Lžu i všem ostatním. I sobě do ksichtu. Každý ráno, každý večer, se postavím před tohle zrcadlo a zírám na sebe. Nepoznávám se. Ale snažím se najít to moje pravý já. To, který jsem před lety pohřbil někde uvnitř sebe. A teď se musím schovávat za falešný masky, který sundávám hned, když vím, že mě nikdo nevidí. Daphne, víš, že tě mám rád," začal náhle úplně jiným tónem, s naléhavostí v hlase. Všiml si, že se jí lesknou oči. Přesto pevně přikývla. „Moc rád. A kdybych tě neměl rád, tak ti teď nic z toho neříkám. Přeju ti, abys měla to nejlepší. A to já nejsem a nikdy nebudu. Nechci, abys se mnou musela ztrácet čas. A pokud teď odejdeš, pochopím to. Možná by to tak bylo nejlepší."

„Ne," uslyšel, jak říká třesoucím se hlasem. „Ne. Já nikam odcházet nehodlám. Blaisi, vážím si toho, že jsi mi to řekl. A je mi jedno, jak moc rozbitý jsi. Pořád tě budu milovat."

„Budeš mě milovat," zopakoval po ní pomalým, táhlým a úplně cizím hlasem. Jako kdyby přicházel z nějaké dálky. Přehrával si ta tři slova v hlavě. Pořád dokola. Převaloval si je na jazyku. Zkoušel, jak chutnají.

Budu. Tě. Milovat.

Ta trpká příchuť bolesti a úzkosti...

„Budu tě milovat," zašeptala, něžně, vroucně, láskyplně. Postavila se na špičky, dlaně mu přiložila na tváře a políbila ho. Něžně, vroucně, láskyplně. Blaise si opřel svoje čelo o to její. A vydechl.

„Řekni mi," ozvala se znovu po krátké odmlce Daphne, „co si přeješ právě teď? V tenhle okamžik? Co si myslíš o nás dvou?"

„Myslím na to, že chci Daphne Greengrassovou. Ale zároveň vím, že to nejde."

„Jde. Jde. Všechno jde. Chceš mě, máš mě. Jsem jen tvá," šeptala mu proti rtům, něžně je líbala. Blaise šílel. Chtěl se nechat objímat jejími hubenými pažemi. Chtěl tak setrvat navždy. Skrytý. Ztracený v čase.

„Je mi to líto," vydechl.

„Miláčku," řekla. Pevně se objali, tělo na tělo, srdce proti srdci, ze dvou se stalo jedno.

„Cítíš se být někdy ztracená?" zašeptal jí do ucha, trochu váhavě, ustrašeně. Usmála se, položila si hlavu na jeho hruď. Zavřela oči.

„Pořád. Po celý ten čas."