Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟒.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝MRAZILO HO Z TOHO POMYŠLENÍ, ŽE SE S NÍM BUDE MUSET ZNOVU SETKAT.❞

Když Blaise vykročil z krbu, z něhož vyšlehly zelené plameny, zjistil, že Ron už na něj opodál čeká. Tvářil se vcelku znuděně a očima nevzrušeně pozoroval okolí, lidi, co kmitali sem a tam, přicházeli čilí do práce, anebo z ní unavení zase odcházeli a těšili se na to, až si doma půjdou lehnout.

„Ty teda vypadáš,“ uvítal ho Ron, když k němu Zabini došel a cestou vytahoval svou hůlku z tmavého dřeva. „Zase jsi celou noc nespal? Možná bys s tím měl zajít za Hermionou, kamaráde. Určitě by ti dala nějaký bezesný spánek, nebo tak něco.“

„Už jsem byl,“ opáčil Blaise unaveně a rukou si přejel po obličeji. Přišlo mu, jako kdyby jej měl celý gumový. Ruku zase svěsil podél těla. „Včera jsem si ho brát nechtěl, nerad bych zaspal, rozumíš... Harry ani Kingsley by z toho nebyli moc nadšení.“

„Stejně nechápu, proč tam musíme být,“ zabručel Weasley nespokojeně a vrazil si ruce do kapes, když se šouravým krokem společně vydali ke kontrole hůlek. Blaise s ním vnitřně souhlasil; oba dva se zúčastnili už několika soudních řízení. Vždycky to pokaždé nějak přetrpěli. Blaisovi by to tolik nevadilo, kdyby nemusel být v místnosti s mužem, jemuž se zapřísáhl, že jej už nikdy v životě nechce vidět. Mrazilo ho z toho pomyšlení, že se s ním bude muset znovu setkat. A tentokrát doufal, že už to je skutečně naposledy. Bál se toho, co všechno se dnes může stát, přestože uvnitř bude dostatek schopných a pohotových kouzelníků a také pár mozkomorů. Ale jeden skutečně nikdy neví a Blaisovi se risk příliš nezamlouval. Ne v této situaci.

„Dnešek jsem měl strávit s Padmou a Panjuem, už hrozně dlouho jsme společně nikam nevyrazili, víš? Tak jsem jim to chtěl vynahradit a naplánoval jsem nám skvělý den. Ale pak přišel Harry s tím, že mě potřebujou u soudního řízení. No vážně, zrovna v ten den, kdy jsem měl mít volno! A ještě v takhle nelidskou hodinu... Věř mi, že Padma z toho vůbec nebyla nadšená,“ vyprávěl mu Ron, zatímco jim dva kouzelníci kontrolovali hůlky. Blaise jeho lamentování pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Za chvíli se za to zastyděl, nechtěl být špatný kamarád. Ale cítil, že dnes na to skutečně nemá tu potřebnou energii. Nejradši by celý den strávil s Daphne, v tichu, a jejich těla by byla propletená do sebe, jako by byli dva hadi.

„To mě mrzí, Rone. Snad to budeme mít brzy za sebou a pustí nás domů... Ani mně se tady nechce trčet příliš dlouho,“ přikývl Blaise, protože věděl, že něco říct musí. Když jim byly hůlky vráceny, společně se vydali směrem k výtahům a vyjeli do desátého patra, kde se nacházely soudní síně. „Poslyš, jestli chceš, můžu za tebe někdy vzít službu. Zjisti, kdy Padma nepracuje, a můžete si udělat nějaký rodinný výlet, hezký den… s Panjuem nebo bez Panjua, jestli mi rozumíš,“ mrkl na něj.

Ron se na něj rozzářeně podíval. Blaisova nabídka a to, jak rozverně ji podal, jej usvědčilo v tom, že je zase všechno v pořádku, že je jeho sarkastický a usměvavý přítel zase zpátky. V poslední době jej vídal spíše zamyšleného a zasmušilého a vůbec se mu to nelíbilo. Samozřejmě, že i dříve míval Blaise chvilky, kdy se uzavíral do sebe a s nikým nemluvil, rozhodně to ale nebylo tak časté jako nyní. Ron mnohokrát přemýšlel o tom, zda by si s ním neměl promluvit, jestli se něco neděje. Ale věřil, že kdyby Blaise chtěl, aby to věděl, nebo se potřeboval někomu svěřit, přišel by za ním sám. A taky tu byl Theodore a Hermiona, na které se mohl kdykoliv obrátit. Když o tom Ron přemýšlel, tušil, že Hermiona už Zabiniho dávno podrobila výslechu a snažila se z něj dostat, co se děje. Blaise nesnášel, když jej někdo do něčeho nutil, a Ron to nechtěl ještě víc zhoršovat.

„To by bylo skvělý. Promluvím o tom s Padmou. Ale jen jestli ti to fakt nevadí,“ dodal rychle a vrhl na něj tázavý pohled. Blaise jej ujistil, že to myslí vážně a že jeho nabídka platí, tak ať si s tím nedělá starosti. A pak už výtah cinkl, mříže se odklopily a Blaise ucítil, jak mu srdce skočilo až do krku. Ron vykročil ven a vydal se dlouhou chodbou, vydlážděnou tmavými kameny, směrem k soudní síni, kde se měl proces konat. Tmavovlasý muž se trhaně nadechl a následoval Rona, snaže se o to, aby na něm nebylo poznat, jak se cítí a jak ho to stojí veškeré úsilí. Krok za krokem, stálo jej to všechny síly. Nejraději by se obrátil na patě a utekl pryč. Jako zbabělec.

Jsi Zabini, uslyšel v hlavě pevný hlas své matky, Zabini nedává najevo strach. Ukaž jim, kdo jsi. Vejdi tam s hlavou hrdě vztyčenou. Dokaž jim, že tě nic nerozhodí. Že tě nic nezlomí.

Pozdě, matko, odpověděl jí trpce v duchu a soustředil se na pravidelné dýchání, na to, jak klade nohu před nohu, na Ronovy zrzavé vlasy, jež se mu ježí vzadu na krku. Já už zlomený jsem.

Klapot bot se odrážel od stěn, pravidelně a pevně, každý zvuk se rozlehl a než se stihl rozplynout, nahradil ho další, totožný. Blaise to vnímal jako melodii. Naslouchal jí a přitom zabraňoval vtíravým myšlenkám, aby se mu rozletěly po celé hlavě.

„Tak jsme tu. Myslím, že akorát včas,“ prohlásil Ron a jeho hlas se odrazil od stěn. Blaise měl pocit, jako kdyby sem ten zvuk vůbec nepatřil, nezapadal. Jako kdyby narušil jakýsi poklid a stereotyp.

„Máme ještě pár minut. Alespoň nebudeme muset čekat tak dlouho,“ souhlasil Blaise a snažil se, aby jeho hlas nezněl příliš přiškrceně. Divil se, že ze sebe vůbec nějaká slova dostal. Vzpamatuj se, okřikl se v duchu. Chováš se jako malý. Tohle už přece máš dávno za sebou. Tak se, proboha, vzchop.

Ale ono to není tak jednoduché, odpověděla ta druhá, vyděšená část, která se ustrašeně krčila v koutku jeho mysli. Blaise vnitřně šílel. Proč je to pro něj tolik těžké? Proč se přes to prostě nemůže přenést, nechat to být, nepouštět si to k tělu?

Proč je tak těžké udělat za minulostí tlustou čáru? Zapomenout zřejmě nelze.