Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟔.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝NIKDY NEBUDEŠ MÍT KLID.❞

„Musím ven," vyhrkl směrem k Ronovi Blaise a už se zvedal na nohy. Trochu se mu zatočila hlava, ale i přesto se potácivě vydal ke schodům. Kouzelníci kolem něj vstávali a vesele klábosili o malichernostech.

Rychle proběhl kolem nich a protáhl se mezi skupinkou, jež se shlukovala u dveří. Měl pocit, jako kdyby někdo volal jeho jméno, ale hned to pustil z hlavy, jakmile se ocitl na chodbě.

Propaloval jej pohled ledově modrých očí.

Zastavil se a ohlédl se tím směrem. Angus se ušklíbl a kývl na něj. Jediné, co v ten okamžik Blaise chtěl, bylo zmizet, utéct a hlavně se neohlížet, ale vzápětí si uvědomil, že jej nohy nesou směrem k onomu muži a on si připadá jako bezmocná loutka.

Bystrozorové stojící kolem si příchozího Blaise všimli a dva z nich mu zastoupili cestu. Zabini potřásl hlavou a uslyšel se, jak říká: „Bude to jen chvilka. Potřebuji s ním něco dořešit."

„Ale opravdu jen chvilka," varoval ho starší bystrozor, jemuž obličej hyzdilo pár jizev. Trochu odstoupili, aby Blaise mohl přijít blíž, ale i tak si od hnědovlasého Smrtijeda udržoval určitý odstup. Cítil ten chlad a napjatou atmosféru mezi nimi.

„Přišel jsi mě konečně odprosit?" zeptal se ho Angus chraplavým hlasem, z něhož čišel výsměch. Blaise zatnul zuby. Každé jednotlivé slovo mu působilo stejnou bolest, jako kdyby jej mlátil. „Na to je už pozdě, chlapečku. To sis měl rozmyslet dřív."

„Nejsem tu, abych se ti omlouval a prosil tě, abys mi odpustil," opáčil Blaise tichým hlasem. Vyhýbal se očnímu kontaktu. Bál se, že by jej jeho oči prozradily. „Ty by ses měl omluvit. Za to všechno, co jsi udělal. Nejen mně, ale hlavně matce."

Angus se rozchechtal. Hrubě, nevesele. Blaise z toho zamrazilo. Muž se mezi smíchem sípavě nadechoval a nakonec se rozkašlal. Až poté promluvil: „Ty se opovažuješ mi něco takového říct? Za to všechno, co jsem pro vás udělal? Tvoje matka byla možná krásná, ale byla to jen další tuctová naivní husička. Prachobyčejná děvka. Chtěl jsem vám oběma zajistit dobrý život. Ty jsi mohl mít skvělou budoucnost. A místo toho -" Znovu se rozesmál. „Jaká ironie. Postavil ses na špatnou stranu, Blaisi."

„Skutečně? Nebyl to náhodou Pán Zla, kdo prohrál? Ještě tomu není tak dávno," opáčil Blaise a spojil ruce za zády. Srdce mu rychle tlouklo a taky tak trochu doufal, že už jim bystrozorové řeknou, že je načase je odvést zpátky do Azkabanu.

„Možná udělal pár chyb. Ale cožpak se stále nesnažíte chytit Smrtijedy, kteří se skrývají různě po světě a pokouší se dokončit dílo samotného Mistra? Ještě není po všem, Blaisi, a ty to moc dobře víš. Nikdy nebudeš mít klid," zašeptal mu hrozivě a Blaise ucítil, jak se mu zježily chloupky na zátylku.

Nikdy nebudeš mít klid.

„Proč bych neměl mít klid? Budu usínat s vědomím, že ty hniješ za mřížemi. Patří ti to. Budu usínat s myšlenkou, že jsem se tehdy rozhodl správně, když jsem se ti vzepřel, jinak bych nyní stál po tvém boku a mířil bych na dvacet let do Azkabanu," řekl mu a o krok odstoupil. „Snad se neurazíš, když ti řeknu, že rád jsem tě rozhodně neviděl."

Angus se trpce pousmál. „Nikdy nebudeš mít klid. Myslíš si, jak jsi nade mnou vyzrál. Ale pravda je, že ani teď se nic nezmění, Blaisi. Ne, dokud budeš vědět, že tu stále někde jsem."

Než stihl Blaise jakkoliv zareagovat, bystrozorové začali Smrtijedy odvádět. Angus svému nevlastnímu synovi věnoval poslední pohled. Na Blaisův dojem až moc spokojený.

Lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nevyděsilo. Lhal by, kdyby tvrdil, že si nemyslel, že po zatčení jeho otčíma bude všechno jednodušší.

Lhal by, kdyby tvrdil, že se nebojí zítřků a toho, s čím vším se bude muset zase vypořádat...

•••

„Víš, čeho se děsím? Že jen párkrát mrknu a Nico už bude velký a pojede do Bradavic. Nějak si nedokážu představit, že mu nebudu každé ráno připravovat snídani a večer ho ukládat do postele. Vždyť už teď je tak velký... a mně přijde, jako by to bylo sotva pár dní, co jsem ho chovala takhle maličkého a on neuměl říct ani jedno slovo," vzdychla si Hermiona, trochu smutně, ale usmívala se. Bylo to jen pár minut od chvíle, co Nicolase odvedli do školky, a poté zamířili do kavárny v mudlovské ulici a pochutnávali si na dobré snídani.

Theodore zvedl levý koutek rtů v úsměvu a lžičkou si pečlivě míchal svou irskou kávu. Hermiona si rukama podepřela bradu a zasněně se zadívala ven na ulici. Měla ráda ruch velkoměsta a líbilo se jí sledovat ten každodenní stereotyp. Za těch sedm let v Bradavicích a jeden rok strávený hledáním viteálů stereotyp docela vítala.

„Máš nostalgickou chvilku?" popíchl ji Theo a ona se jen usmála. Nottovi připadalo, že je trochu duchem nepřítomná. Pozorně si ji prohlédl. Bože, jak on ji miloval. Už během posledního ročníku v Bradavicích, který si oba dva přišli dodělat, si začal všímat toho, že na Hermionu pohlíží trochu jinak než jen jako na nejlepší kamarádku. Samozřejmě, že během svého studia měl pár vztahů, ale ty většinou nestály za nic. Byla v nich jen vášeň a chtíč, ne ta opravdová láska, která člověka dostane do kolen. Nikdy se neodvážil Hermionu někam pozvat, protože nejdříve chodila s Ronem a potom se její prioritou stala péče o syna. Častokrát prohlašovala, že na vztahy nemá chuť ani energii. A Theo čekal. Pokud je jim souzeno spolu jednoho dne být, stane se to.

A stalo. Lhal by, kdyby tvrdil, že nepřemýšlel o jejich společné budoucnosti. Nica měl vždycky rád a poté, co mu místo Theo začal říkat tati, měl pocit, že teď už před sebou nemají žádnou překážku. S Hermionou jim to skvěle klapalo a on byl přesvědčený o tom, že je šťastná a spokojená i ona. Vydrží jim to? Když ji časem požádá o ruku, řekne ano a stane se paní Nottovou? Budou mít další děti? Krásný rodinný domek? Theo si to dokázal představit. Bylo to nádherné a doufal, že se to skutečně vyplní.

Hermiona oproti němu na budoucnost nemyslela prakticky vůbec. Netušila, jak dlouho bude vztah s Theodorem trvat, zda jim to vůbec vydrží. Zda ho neomrzí. Měla ho velmi ráda a vážila si ho, chvíle strávené s ním byly překrásné. Ale postupně si uvědomovala, že Theovi není schopná dát to, po čem touží. Že mu jeho lásku dostatečně neoplácí. Že to nejspíš není takové, jaké by to mělo být.

Dá tomu čas. Možná se jen bojí dát najevo silnější city. Nechce se spálit. Drží si trochu odstup. Ano, to bude tím. Ještě pár dní a bude to dobré.

Problém byl, že když se Hermiona zamyslela nad budoucností, Theodora po svém boku neviděla.

•••

Když se Blaise vrátil z Ministerstva kouzel domů, pokusil se zakrýt svou rozrušenost, jelikož na něj stále čekala Daphne. Snažil se tvářit, že se nic neděje, a pozval ji na snídani do nějaké pěkné restaurace. Cestou však, zavěšeni do sebe a nad hlavou držící deštník, zahlédli Theodora s Hermionou, což Blaisovi také zrovna dvakrát na náladě nepřidalo. Soustředil se ale na Daphne a na to, že tráví čas v její přítomnosti, a jako mnohokrát za posledních několik dní si nadával, že nedokáže udržet pozornost a v myšlenkách stále utíká někam pryč. Do bezpečí.

Před obědem ji doprovodil domů a po zbytek dne se coural po mudlovské části Londýna. Snažil se vyčistit si hlavu. Vál studený vítr a zalézal Blaisovi za krk, ale jeho to příliš netrápilo. Zastavil se u řeky Temže a nějakou dobu jen hleděl na její poklidnou hladinu, jak se třpytí a jak si její vlnky dovádivě hrají.

Opodál zahlédl obchůdek s květinami a hlavou mu probleskl nápad.