Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟓.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝TOLIKRÁT JEJ TEN POHLED STRAŠIL VE SNECH. ALE NYNÍ, V TENTO OKAMŽIK A NAŽIVO, TO BYLO JEŠTĚ MNOHOKRÁT HORŠÍ.❞

Soudní síň byla plná kouzelníků a čarodějek, kteří si mezi sebou tiše povídali, jako kdyby nechtěli narušit panující atmosféru. Při každém řízení bylo v místnosti cítit vzrušení, nenávist, strach, ale i zvědavost.

Když si nově příchozích Harry všiml, krátce na ně zamával. Seděl vedle Kingsleyho, který s ním o něčem zamračeně debatoval. Ron a Blaise po dřevěných schodech vystoupali nahoru k nim a usadili se na lavici vedle Harryho. Blaise vnitřně zasténal. Kéž by mohli sedět na druhé straně, daleko od toho všeho, skryti ve stínu. Potter vždycky budil pozornost, takže se jeho směrem bude koukat každý obviněný Smrtijed, aby mu vyjádřil, jak čirou nenávist a pohrdání k němu chová.

„Rone, Blaisi, jsem rád, že jste přišli. Přivedou je za chvíli," prozradil jim brýlatý mladý muž a rychle mrknul na hodinky, které dostal tehdy k sedmnáctým narozeninám od pana a paní Weasleyových. „Máme tu sepsané ty vaše výpovědi. S ničím by neměl být problém, pro jistotu se ale připravte na to, že vám mohou být pokládány doplňující otázky," upozornil je Harry a Blaisovi se náhle udělalo nevolno. Už litoval, že svému nadřízenému neposlal sovu, že mu není dobře. Ani by nelhal, žaludek měl skutečně jako na vodě a motala se mu hlava.

Síní to zašumělo, když se otevřely mohutné dveře a do místnosti vpluli dva mozkomoři; jeden jako první a ten druhý zástup uzavíral. Spolu s nimi přišlo i pět bystrozorů, kteří vedli tři spoutané Smrtijedy a hůlky měli v pohotovosti. Mozkomoři se zastavili kousek za křesly, do nichž byli obvinění usazeni. Železná pouta zachrastila a pak se pevně obtočila kolem jejich zápěstí a kotníků. Bystrozoři stáli mezi nimi jako stráž.

Smrtijedi nevypadali, že by je pobyt v Azkabanu nějak poznamenal. Jak by taky ne, kouzelnické vězení už nebylo zdaleka tak strašné místo, jaké bývalo před lety. Většinu mozkomorů nahradili bystrozorové, Kingsley Pastorek, jakožto nynější ministr kouzel, požadoval lidštější přístup k odsouzeným, a vězni dostávali třikrát denně dobré a výživné jídlo. Smrtijedi byli oblečení do čistých věcí a tváře jim stále zdobily ty stejné arogantní masky a posměšné škleby.

Blaise se celý třásl a potil se, jako kdyby byl v horečce. Přinutil se sklouznout očima ke svým rukám v klíně a díval se, jak zatíná pěsti, jak se mu na hřbetu napínají šlachy a mírně vystupují. Zhluboka se nadechl a pak tiše, dlouze vydechl. Ron si ničeho nevšiml, pozorně se díval na tři Smrtijedy a mračil se.

Srdce mu hlasitě tlouklo a bolestivě naráželo do žeber. Blaise si otřel mokré ruce do kalhot a vzápětí ucítil, jak mu podél tváře stéká čůrek potu. Roztřeseně si ho otřel a i nadále se soustředil na dýchání. No tak. No tak. Úzkost si znovu vybojovala svůj trůn a převzala si nadvládu nad Blaisovým tělem. Hrdlo se mu svíralo a plíce zoufale lapaly po kyslíku. Za chvíli už to nevydržel a vložil si tvář do dlaní. V hlavě mu hučelo.

Pak na rameni ucítil čísi pevnou ruku. „Všechno v pohodě, kámo?" zeptal se ho potichu Ron a naklonil se k němu. Blaise se zmohl na pouhé přikývnutí. „Jen klid," zašeptal mu a sklouzl rukou na jeho záda. Konejšivě ho po nich pohladil. Košili měl úplně propocenou. Ron věděl, že teď není nejvhodnější chvíle na otázky, a tak se na nic neptal. Jen se snažil Blaise uklidnit. Na tom záleželo. Aby byl jeho kamarád v pořádku. „Jen klid."

„Jsem směšný, co?" vydechl Blaise a trochu se napřímil. Ron poočku viděl, jak se mu třesou ruce. Pravidelně je zatínal do pěsti. Weasley netušil, co jeho přítele tolik rozrušilo, ale dost ho to překvapovalo a znepokojovalo zároveň. Ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu.

„Nejsi. To je dobrý, Blaisi. V klidu."

„V klidu," zopakoval po něm šeptem a na chvíli zavřel oči. Ve skrytu duše ječel. Měl pocit, že zešílí. Proč se nedokáže uklidnit? Proč musí všem ukazovat, jaký je slaboch? Tak dost, tak dost, tak dost. Už to stačí...

„Soudní řízení, konané šestého dubna, uspořádané za účelem rozhodnutí o trestu pro Rodericka Traverse, Xandera Nikolaie Turnera a Anguse Zabiniho." Davem to zašumělo a pár lidí, včetně Rona, který to nedokázal ovládnout, se překvapeně podívalo po Blaisovi. Ten však vytrvale zíral před sebe a v uších mu znělo jen to poslední jméno. „Zde přítomní jsou obviněni z napomáhání lordu Voldemortovi a šíření jeho ideologie. Vyšetřovatel: Kingsley Pastorek, ministr kouzel, Alice Smithová, Oddělení prosazování magického práva, Percy Ignatius Weasley, první náměstek ministra, a zapisovatelka Irma Limbtonová." Před Kingsleym a všemi zmíněnými přešlapovali jejich Patroni. Ten nejzářivější patřil Pastorkovi, hrdý rys, jenž si bystrýma očima měřil dění před sebou.

„Jste Roderick Travers?"

„Ano," odpověděl svým hlubokým hlasem a znuděně se ušklíbl, jako kdyby pouze odpovídal na otázku profesora ve škole.

„Popíráte své působení u Smrtijedů, donášení informací a plnění příkazů lorda Voldemorta?"

„Nikoliv. Pánovi Zla budu věrný až nadosmrti," přísahal a v očích se mu temně zablesklo. Blaise se v duchu modlil, aby už soudní řízení brzy skončilo.

„Přiznáváte, že jste se i po jeho pádu podílel na mučení a vraždění mudlů a kouzelníků s nečistou krví?"

„Jsem na to patřičně hrdý," řekl a v jeho slovech skutečně zazněla pýcha. Několik přítomných dalo hlasitě najevo svůj nesouhlas a Kingsley je tišil. Blaise měl pocit, že to všechno trvá moc dlouho. Travers se přiznal... Zanedlouho i Turner... Zbýval Zabini...

Blaise to příliš nevnímal, slova jako kdyby k němu přicházela z velké dálky, ani jim pořádně nerozuměl, splývala mu do sebe a stával se z nich jen šum. Odhadl, že Angus odpovídá podobně jako Turner či Travers. Všichni byli hrdí na to, že smějí nosit Znamení Zla a že mohou pokračovat v šíření Voldemortova plánu, totiž zbavit se krvezrádců či mudlovských šmejdů a motáků a podrobit si mudly.

Ty ledové oči... to pohrdání, jež se v nich zrcadlilo. Krutý vztek a sžíravá nenávist. Tvář měl neoholenou a tenké rty, pokud je zrovna nevlnil v úšklebku či posměšně nezvedal pravý koutek, byly pevně stisknuté do úzké linky. Pak si všiml, jak se mu v očích cosi zablesklo a za pár vteřin upřel pohled na něj. Na Blaise.

Mladý bystrozor celý ztuhl a zíral na něj jako uhranutý. Tolikrát jej ten pohled strašil ve snech. Ale nyní, v tento okamžik a naživo, to bylo ještě mnohokrát horší. Vracelo se to. Všechen ten křik, pláč, vzpomínky a rány. Blaise měl pocit, že mu hoří záda. Přesně na těch místech, kde nyní zářily bledé jizvy, jako upomínka na tu dobu, kdy nebylo bezpečno ani za dveřmi jeho domova.

„Travers, Turner a Zabini byli shledáni vinnými. Všichni tři si svůj trest odpykají po dobu dvaceti let za mřížemi v Azkabanu," rozhodl Kingsley po krátkém rozhovoru s Percym a Alicí, jenž ani nebyl nutný. Všichni Smrtijedi, které chytili, byli posláni do Azkabanu, všichni ale také dostali možnost předstoupit před Starostolec a říct další jména lidí, kteří s Voldemortem spolupracovali.

Blaise ucítil, jak jej napětí pomalu, polehoučku opouští. Svěsil ramena. Měl pocit, jako kdyby po celou dobu zadržoval dech. Mrazivý pohled plný nenávisti na sobě ale stále cítil...