Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟕.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝FIALKY PRO VIOLETT.❞

„Tak šup, šup, děti! Ukliďte hračky a utíkejte si umýt ruce, za chvíli bude večeře!" zavolala jasným hlasem slečna Hillmanová stojící na prahu zadních dveří a párkrát tleskla, aby na sebe upoutala pozornost dětí. Ty byly poslušné a bez jediného remcání začaly uklízet hračky, bábovky na písek a barevné křídy.

Josephine si sice s žádnými hračkami nehrála, všem dětem ale s uklízením pomáhala. Byla tu ze všech nejstarší a tak se cítila zodpovědná. Jako kdyby měla spoustu sourozenců. Ale nejmilejší ze všech dětí pro ni stejně byla Violett.

„Běž už dovnitř, já to odnesu. A nezapomeň si umýt ruce," připomněla laskavě malému Joshovi, kterého snad nikdy ještě neslyšela mluvit. Byl věčně špinavý od hlíny a často zapomínal na dodržování hygieny. Josephine ho bylo často docela líto, neměl tu vůbec nikoho, kdo by mu pomohl a snažil se ho rozmluvit.

Bylo tu tolik dětí, jejichž příběh neznala. Tolik dětí, které jejich rodiče nechtěli, nebo je chtěli, ale nebylo jim přáno. Tolik dětí, jimž pomáhala den co den, ale ani jedna strana si k té druhé nevytvořila pevný a hluboký vztah. Jediné, s kým ono pouto Josephine v sirotčinci navázala, byla Violett a před Violett to byl šestiletý Johnny a malá Coralie. Obě dvě děti si ale adoptovaly nové rodiny a Josephine byla zanedlouho zase sama.

Za chvíli už na zahradě nebylo ani jedno dítko, všechna se řadila v umývárně a čekala, než na ně přijde řada s hygienou. Josephine odnesla pytle s bábovkami a hračkami do kumbálu a zamkla. Slečna Hillmanová věděla, že se na ni v tomhle může spolehnout.

Slunce už se sklánělo k obzoru, byla trochu zima a Josephine na sobě měla jen ne příliš teplý svetřík, a tak usoudila, že je načase jít dovnitř a zařadit se do fronty na umytí rukou. Ještě před tím, než ale odešla, si všimla muže s tmavou pletí, jak nerozhodně postává opodál na chodníku a prohlíží si dům sirotčince. Ten pán jí byl povědomý, ale nemohla si vzpomenout, odkud ho zná... kde ho jen viděla...

„Řekla jsem mu, ať jde pryč. Už ho nikdy nechci vidět!"

No jistě! Hlavou jí probleskla vzpomínka a Violettin hlásek. To byl určitě Blaise. Ten, který se o ni postaral a přivedl ji sem, ten, na něhož se tolik zlobila za to, že jí neřekl pravdu. Ten, o němž Violett tak často vyprávěla. Byl tady. Znovu přišel, ačkoliv mu Violett řekla, že už se s ním vídat nechce. Josephine si vnitřně oddechla, byla ráda, že tu tvrdohlavou holčičku neposlechl. Poznala, že mu na ní záleží, a i Violett ho měla ráda. Josephine si přála, aby Blaisovi odpustila. Mohli by pak společně chodit na různé výlety, na hřiště, na obědy. A Violett by nemusela být věčně zavřená v sirotčinci. To jí Josephine nepřála. A kdo ví, třeba by si ji ten Blaise mohl časem adoptovat...

Možná že ona myšlenka na to, že by Violett mohla mít rodinu, ji přinutila udělat ten první krok. Rychle se ohlédla k domu, slečna Hillmanová si asi ještě nevšimla, že chybí. Když si pospíší a promluví si s Blaisem co nejrychleji, ani si nevšimne, že přišla pozdě. Vzápětí už utíkala k zídce a dlouhé copy za ní jen vlály.

„Promiňte, pane - promiňte. Vy jste Blaise? Od Violett?" zavolala za ním dřív, než k zídce doběhla. Bála se, že by mohl nakonec odejít, a to nemohla dopustit. Ne, dokud si s ním nepromluví a nepřesvědčí ho o tom, že Violett jej má stále ráda.

„Ano, to jsem. Blaise Zabini." Trochu se zamračil a zvědavě si ji prohlížel. Zídka nebyla příliš vysoká, ale i tak dosahovala Josephine po prsa. Stoupla si na špičky a rukama se zapřela o ledové kameny. „A kdo jste vy?"

Josephine si uvědomila, že Blaise je snad jediný člověk, který jí kdy vykal. Docela jí to polichotilo. „Já jsem Josephine, Violettina kamarádka."

„Josephine... Jo... ano, vzpomínám si. Mluvila o vás," připomněl spíš sám sobě než jí. Jo se usmála a zastrčila si vlasy za ucho. Ty krátké ji vždycky lechtaly. „Myslel jsem... že bych se za ní zastavil. Zkusil se s ní nějak udobřit. Ale nevím, jestli by o to stála, možná bych tím spíš přilil olej do ohně," vysvětlil a trochu si povzdechl. Pátravě se na Jo podíval. „Co si o tom myslíte vy? Mám vůbec nějakou šanci, že by mi to odpustila?" S dětmi je to občas náročnější než s dospělými.

„No, ona o vás už nyní moc nemluví," přiznala mu Josephine, „ale to neznamená, že jí nechybíte. Je z toho smutná a mrzutá, vždycky to dá najevo, když si myslí, že ji nevidím. Já bych řekla, že byste to měl ještě zkusit. Znovu jí to vysvětlit. Nabídnout jí, že můžete začít od začátku. Přeju Violett jen to nejlepší a kdybyste ji občas mohl někam vzít, aby nemusela být pořád tady..." Josephine byla tak příjemně rozrušená, že mluvila příliš rychle a divoce u toho gestikulovala.

Blaise po chvíli přikývl. „Rozumím. Asi máte pravdu. Cítím se za to být trochu zodpovědný... a chci jí všechno vynahradit. Nebo se o to alespoň pokusit. Mám hrozné výčitky svědomí a nejsem si jistý, zda je vůbec někdy zaplaším." Nebyl si jistý, kde vzal tu odvahu se Josephine s něčím takovým svěřit, ale měl pocit, že u ní bude jeho tajemství v bezpečí. Cítil, že by mu mohla porozumět.

„Někdy přijďte a zkuste to. Když to nezkusíte, budete si to vyčítat. Nemůžete tím nic ztratit. Já si s ní o tom zkusím ještě promluvit," přislíbila mu a chystala se rozloučit, protože nyní už opravdu musela jít. Měla tušení, že všechny děti už pomalu zasedávají ke stolečkům a ona nepotřebovala, aby ji šla slečna Hillmanová hledat a našla ji u zídky, jak se baví s nějakým cizím mužem.

Blaise ji ale ještě zadržel. Trochu rozpačitě pohlédl na kytičku fialek, jichž si Josephine všimla až teď. Propáníčka! Jak si jich mohla nevšimnout? Fialky. Fialky pro Violett. Ucítila, jak se jí po tváři rozlévá široký úsměv a u srdce ji příjemně zahřálo, přestože ty květiny nebyly pro ni.

„Myslíte, že byste jí je mohla předat? Je to to jediné, co nyní mohu udělat. Třeba jí to udělá radost. Snad se jí budou líbit," vyjádřil nadějně, a když Josephine přikývla, přešel k zídce a květináč s fialkami jí opatrně předal. „Děkuji vám, Jo. Moc jste mi pomohla."

„To přece nestálo za řeč," ujistila jej usměvavě a pak se rozloučili. Josephine se hbitě rozeběhla směrem k domu a chránila fialky, aby se jim nic nestalo. Přišlo jí to jako krásné gesto. Blaise se za ní díval, dokud nezmizela ve dveřích.

„Kde jsi byla? Všichni už si sedají k večeři," ozvala se trochu vyčítavě Violett, díky bohu, že to byla ona a ne slečna Hillmanová. Když si všimla květináče s rozkvetlými fialkami, zarazila se. „Kde jsi je vzala?"

„Ty jsou pro tebe," sdělila jí láskyplně a pohladila ji po vlasech. „Jsou jen tvoje. Postavíme si ten květináč na okno v pokoji a ty ji budeš pravidelně zalévat a starat se o ni a ona krásně rozkvete. Tak si je vezmi přece," zasmála se radostně, když se k tomu Violett stále neměla a jen na kvítka koukala.

„Ale já nemám narozeniny," namítla opatrně.

„Dárky přece nemusíš dostávat jen na narozeniny," opáčila něžně a vtiskla jí květináč do ruky. „Řeknu ti tajemství, chceš? Ale musíš mi slíbit, že si ty fialky i přesto necháš." Violett se zamračila. „Nejsou ode mě. Jsou od Blaise, posílá ti je."

Josephine napjatě čekala, co Violett udělá. Bála se, že se naštve, ztropí nějakou scénu a mrští květináčem o zem. Ale to blonďaté děvčátko naštěstí neudělalo. Jen na kvítka trochu zaraženě zíralo a pak, pomaličku, k nim sklonilo hlavu a přičichlo si ke květům.

„Voní nádherně," řekla Violett opatrně a pak rozradostněnou Jo chytila za ruku. „Tak pojď. Musíme na tu večeři."