Setkání z války /Vilkinhof/

„Neumíte lhát."

David se otočil, zjistil, že to byl Roman. „Kdo to byl?" zeptal se hned Roman. „Jeden známej," lhal David, nevěděl co mu odpovědět. „To máš těch známých fakt dost," uvažoval nahlas Roman. Na pár vteřin navázali oční kontakt. David se cítil jako by mu viděl až do duše, ale ani jeden neřekl slovo. Byla to tichá chvíle, ve které se ani jeden neodvážil promluvit, aby nenarušil ten klid, vlastně, je tohle klid? David byl první, který uhnul pohledem, nedokázal vydržet ten Romanův soudný pohled. „Něco se ti na tom nezdá?" zeptal se ho po chvíli David, když Roman mlčel už delší dobu. I přes to, že na něj David promluvil, stále mlčel. „Aby to nebyl někdo jako Brejcha," promluvil konečně Roman, uvažoval jestli mu má ještě něco říkat. David se na něj podíval. Najednou bylo za ticho. „S Adamem se už nebavím," řekl David z ničeho nic. Šlo na něm vidět, že je nervózní.

„Dobrej, dlouho jsme se neviděli, co?" zeptal se Davida jemu známý hlas. „Co zas chcete?" otočil se na něj David. Blonďák se posadil ke stolu na lékařáku. „Aby jste se na mě mohl zase podívat," ušklíbl se blonďák. Oba na chvíli zmlkli. „Pořád se vám to chce dělat?" zeptal se ho blonďák a prohlížel si papíry na stole, „nemáte toho moc." David se na něj otočil. „Co jiného mi zbývá?" pokrčil rameny David a věnoval se práci na počítači. „Ten chlap co přišel k vám do bytu, byl on, že ano?" zeptal se ho znova blonďák. David sebou trhl. „Potřebujete to vědět?" odmítl odpovídat David. Blonďák se jen nenápadně pousmál. „Jak z něj chcete dostat informace, když neumíte lhát?" zasmál se blonďák. Než stihl něco říct otevřeli se dveře a blonďák vstal a zase zmizel. „To jsi tu měl nějakou poradu?" utahoval si z něj Maty, který právě přišel. David se otočil a zjistil, že tam chybí jeho sešit.