Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟗.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝PRO NIKOHO Z NICH TA DOBA NEBYLA JEDNODUCHÁ A KAŽDÝ MĚL SVÉ VLASTNÍ DÉMONY, S NIMIŽ MUSEL BOJOVAT.❞

Tu noc Hermiona nemohla usnout.

Když se vrátili domů a ona se v koupelně uklidnila, poslala Nica, aby si vyčistil zuby a pak si nepozorovaně nalila panáka vodky, kterého do sebe rychle obrátila. Alkohol doma normálně nemívala, ale od té doby, co se dala dohromady s Theem, tu nějaké pití přece jen měla. Když už byla řeč o Theodorovi, nesouhlasně ji pozoroval, ale neměl odvahu jí to rozmlouvat, nebo jí dělat různé přednášky. Asi pochopil, že to v ten okamžik potřebuje, přestože se mu to příčilo.

„Maminko, a kdo byl ten pán?" vyptával se šeptem Nico, když jej ukládala do postele a upravovala mu přikrývku. Byla ráda, že je tma a on jí nevidí do obličeje. Celá ztuhla a kousla se do rtu, statečně stiskla čelist, aby se nerozplakala. Něžně synka pohladila po světlých vlasech. V ten okamžik ji tolik bolelo srdce.

„Ale nikdo, šmudlíčku. Jen nějaký Theův známý. Netrap se tím, dobře?" zašeptala zpátky a snažila se, aby se jí netřásl hlas. Nico se s odpovědí zřejmě spokojil, protože se zavrtal hlouběji pod deku a nechal Hermionu, aby jej políbila na čelo. „A teď už spi. Sladké sny, broučku."

„Dobrou, mami."

To oslovení - mami - jí nyní trhalo srdce. Vypotácela se z jeho pokoje a zamířila rovnou do ložnice, kde se posadila na kraj postele a zabořila tvář do dlaní.

Setkání s Luciusem jí otřáslo. Nebyla na něco takového připravená. A upřímně, nikdy si nemyslela, že bude. Cítila k tomu muži tak syrovou nenávist, ale měla strach podívat se mu do očí. Věděla, co by v nich viděla. Záblesk posměchu, své moci nad ní, jejich společné tajemství. Kdyby jen na vteřinu zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem, byla si jistá, že by mu čelit nevydržela. Už takhle měla co dělat, aby se udržela na nohou, a jen díky tomu, že se soustředila na Nica, se dokázala nezhroutit. Kdyby jen Lucius tušil, že hleděl na svého druhorozeného syna... syna, jehož zplodil s mudlovskou šmejdkou... Kdyby to věděl, co by asi udělal?

„Jsi v pořádku? Promiň, to je asi hloupá otázka." Zvedla hlavu, když Theodore vstoupil do ložnice a potichu za sebou zavřel. Pomalu zavrtěla hlavou. Přisedl si k ní a konejšivě ji vzal kolem ramen. „Přísahám, že v tu chvíli jsem toužil po tom mu jednu natáhnout. Merlin ví, že by si to ten parchant zasloužil. A já taky. Když jsem byl malý a navštěvoval jsem Draca, hrozně jsem jeho otce obdivoval," vysvětlil trochu zahanbeně, když mu Hermiona věnovala tázavý pohled. „Teď se za to docela stydím. Neviděl jsem, že je to nelidská stvůra. A pokrytec. Svině, který všechno projde."

„Byl jsi malý, nemohl jsi ho vidět takového, jaký doopravdy je. Neviděl ho tak ani Draco," uklidňovala ho Hermiona. Theo si odfrkl.

„A můj otec nebyl jiný. Nechápu, jak jsem mohl dovolit, aby ze mě udělal Smrtijeda. Byl jsem takový slaboch. Nedokázal jsem se mu postavit. Ne jako se Blaise postavil svému otčímovi." O tomhle střípku z Blaisovy minulosti neměla Hermiona prakticky žádné informace a hořela zvědavostí. Jenže Blaise o tom mluvil velmi nerad. Vlastně se velkým obloukem vždy vyhýbal tomu, aby mluvil o sobě a o svých letech v období dospívání. Pro nikoho z nich ta doba nebyla jednoduchá a každý měl své vlastní démony, s nimiž musel bojovat. Tehdy ještě Hermiona nevěděla, že na ni čeká jiný, temnější démon, s nímž se bude muset vypořádat.

„Jenže můj otec byl alespoň uvězněn v Azkabanu, Malfoy ne. A to přitom provedl tolik ohavných věcí... Jen proto, že je to Malfoy, že má dobré jméno a peníze, jej neposlali do Azkabanu. Taková nespravedlnost. A on si klidně chodí na svobodě a hází ty povýšené pohledy na každého, kdo projde kolem. Jeden by si myslel, že když mu hrozil Azkaban, poslušně sklopí hlavu a nebude na sebe příliš upozorňovat. A on si všude chodí namyšleně jako páv..." Hermiona neměla sílu cokoliv říkat. Že Luciuse tolik let neviděla, brala jako zázrak. Mělo jí dojít, že to nebude trvat věčně. „Nejspíš si myslí, že mu skutečně nemohou nic udělat. Ach jo. Tolik mě to mrzí, už kvůli tobě." Pohladil Hermionu po rameni, ale ona se mu vysmekla. Neměla sílu ani náladu o Luciusovi mluvit. Nechtěla na něj vůbec myslet. Ale přitom se jí pořád před očima objevovala ta jeho bledá, aristokratická tvář. Ještěže Nico neměl stejné ostře řezané rysy jako jeho otec, ale naopak byl pěkně baculatý ve tvářích...

„Už to nechci řešit. Pojďme spát," prohlásila Hermiona a začala si naklepávat polštář. Theo souhlasil a šel se převléct. Ani jeden z nich už nepromluvil, dokud si nelehli do postele a Hermiona se neschoulila Theodorovi do náruče. Popřáli si dobrou noc, on ji políbil do vlasů. Hermiona mu chtěla poděkovat za tak krásný večer. Opravdu se jí líbil. Ale neměla sílu vydat ze sebe jedinou hlásku. Doufala, že to Theo ví. Měla pocit, jako kdyby z ní setkání s Luciusem vysálo veškerou energii.

Byla unavená, ale zároveň nedokázala usnout. Její tělo bylo vyčerpané, ale její mysl tančila a myšlenky se hrnuly jedna přes druhou, splývaly dohromady jako sněhové vločky, když nakonec dopadnou na zem. Theo už dávno usnul, kdežto ona byla hodinu od hodiny probuzenější. Neklidně se v jeho náruči zavrtěla.

Kdo by to byl řekl, že bude mít dítě s Luciusem Malfoyem. Mnohdy jí to přišlo neuvěřitelné, ale kdykoliv se podívala na Nica, viděla v něm ten odraz jeho otce. Jak rostl, tím víc ji bolelo se na něj dívat. Není důležité, v čem jsou si podobní, připomínala si v duchu pokaždé, ale to, v čem se od sebe liší. Luciusovy oči byly ledové, chladné, kruté a plné arogance a povýšenosti. Nicův pohled hřál, laskal její mateřské srdce, byl plný hravých jisker a barvu měl spíše v odstínu letní oblohy než chladné oceli.

Když hodiny ukazovaly půl páté, už to v posteli déle nevydržela. Políbila Thea na čelo a opatrně se vyprostila z jeho sevření. Rychle se převlékla z noční košile do obyčejného mudlovského oblečení a pak neslyšně odešla do kuchyně.

Šla jsem se projít. Nedělej si starosti, brzy budu doma. H.

Vzkaz nechala u kávovaru, tam ho Theodore rozhodně nepřehlédne. V předsíni vklouzla do bot, oblékla si kabát, zkontrolovala, že má hůlku, a pak se přemístila pryč.

Když stanula na břehu řeky Temže a do tváře ji udeřil chladivý noční vzduch, dlouze vydechla a zavřela oči.

...

Minulou kapitolu jsem vydala později, tak pokud jste nečetli, tak mrkněte:3