Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟎.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝S NÁVRATEM PÁNA ZLA SE VŠECHNO ZMĚNILO.❞

Z Bradavic se vrátil teprve před týdnem a už by nejraději nasedl zpátky na vlak a odjel do školy. Doma to nyní bylo utrpení. No, pokud se tedy Zabini manor dalo stále nazývat jeho domovem.

Angus Zabini tu s nimi žil už několik let. Blaisova matka do něj byla bláznivě zamilovaná. A přestože byl Angus galantní, inteligentní a štědrý, Blaise ho nedokázal mít rád. Když nemusel, nechodil stejnými chodbami jako on, nezdržoval se ve stejných místnostech, pokud to nebylo nutné, nemluvil na něj, pokud nebylo třeba. Doufal, že záhadně zmizí nebo zemře stejně jako matčini předchozí manželé. Jenže pak se Keira a Angus vzali a jak roky ubíhaly, Blaise pochopil, že jeho už se nikdy nezbaví.

S návratem Pána Zla se všechno změnilo. Nejen, že Blaise cítil strach venku, za bezpečnými hradbami bradavické školy, on jej cítil i doma. Angus Zabini byl hrdý služebník lorda Voldemorta. Smrtijedské schůze a akce byly čím dál častější. A pokaždé, když se z nich Angus vracel, byl opravdu velmi nevrlý a naštvaný. A svou zlost a frustraci si převážně vybíjel na manželce, až v pozdějších letech i na synovi.

„Ukaž, mami, pomohu ti," nabídl se Blaise, když procházel kolem jídelny a všiml si, že je uvnitř matka a rozechvěle aranžuje květiny do váz. Došel k ní, na stůl odložil knihu, kterou si četl v zahradě, a začal jí pomáhat, stejně jako za starých časů.

Keiře Zabiniové do očí vstoupily slzy, ale snažila se je zaplašit. Dívala se na svého syna úplně cizím pohledem, jako kdyby jej snad viděla poprvé v životě. „Kdy jsi tak moc vyrostl? Jak jsem si toho mohla nevšimnout?" zašeptala sotva slyšitelně, ale Blaise se usmál. Za poslední rok vyrostl, byl nyní vyšší než ona. Obličej získal mužnější a ostřejší rysy a jeho ruce byly velké a silné. Dospíval. Z chlapce se stával muž.

„Hlavně nebuď sentimentální, mami," zasmál se a převzal si od ní další kytici. V ten okamžik Keiře sklouzl dlouhý rukáv šatů skoro až po loket. Blaise se zarazil, když na její hubené ruce spatřil rudé šrámy a modrofialové modřiny. Rychle se mu vytrhla a rukáv si zase shrnula dolů. Blaise si toho už ale všiml. Mimoděk o krok ustoupil. „Mami? Co se ti stalo? Kde jsi k tomu přišla?"

„Ale to nic, drahoušku, jen jsem upadla v koupelně," odpověděla mu pohotově a zase svou pozornost obrátila na květiny, jako kdyby se nic nestalo. V hrudi jí zběsile bušilo srdce a v hrdle se jí hromadila úzkost. Hlavně nic neprozradit. Nic se přece neděje.

Blaise se na ni nedůvěřivě podíval, ale neřekl nic. Nevěřil jí. Tušil, že mu matka neříká pravdu. Proč? Co před ním tajila? Bude muset mít oči i uši na šťopkách...

•••

„Ty spratku! Co se tam válíš na tý zemi! Zvedej se!" křičel na něj Angus skoro až do ochraptění. Dnešek byl jeden z těch večerů, kdy se Angus vracel ze smrtijedské schůze - a navíc opilý. Stačilo, aby se na něj Blaise jen křivě podíval, a už schytal nejméně jednu tvrdou facku. Jenže u té facky to nikdy nezůstalo. A tohle už trvalo skoro rok.

Blaise nikdy nikomu neřekl, co se děje u nich doma, ačkoliv po tom toužil, úplně ho to sžíralo. Matka ho prosila, ať to nedělá, že ona to brzy vyřeší. Nevyřešila. Nechala se od Anguse mlátit a ponižovat a ještě se mu omlouvala. Blaise tomu zpočátku nerozuměl. Proč se prostě nebrání? žasl. Ale když Angus obrátil svůj vztek i na něj, brzy pochopil. Nejdřív se snažil bránit. Pak už rány i urážky pokorně přijímal. Nejhorší bylo, že ten chlap uměl všechny lži podat tak věrohodně, že tomu Blaise časem uvěřil. Nějaký hlásek uvnitř něj mu našeptával, že má Angus nejspíš pravdu. Možná že si ty kopance a rány zaslouží. Možná je skutečně tak zbytečný a neschopný, jak mu celou dobu tvrdí. Co kdy dokázal?

Brzy se uzavřel do sebe. Děsil se každého večera, kdy Angus nebyl doma a poté se pozdě vracel. Zavíral se ve svém pokoji, choulil se na posteli a tiskl si k hrudi polštář. Byl úplně potichu a hypnotizoval kliku dveří. Tolik se bál. Když si na něj Angus nevzpomněl, dostavila se hluboká úleva. Ta ale vzápětí zmizela a znovu ji vystřídal strach a úzkost, když uslyšel výkřiky bolesti, jež se linuly z ložnice. Nemohl nic dělat. Klepal se jako vyděšené štěně. Chtěl jít matce na pomoc, ale věděl, že by to nedopadlo dobře. Už jednou se Angusovi postavil a bránil matku, odnesl to ale otřesem mozku, nalomeným žebrem a spoustou modřin.

Vydrž, mami. Promiň mi to, že ti nedokážu pomoct.

•••

Blaise stál před umyvadlem v koupelně a do roztřesených dlaní nabíral vodu. Obličej ho příšerně bolel, v oku mu pulzovalo a natržený ret ho pálil. Setřel si z ranky na tváři krev a zatnul zuby. Potlačil sten, když ze rtu vystřelila další vlna bolesti. Nechtěl na sebe upozorňovat. Nechtěl, aby sem otčím přišel a znovu ho zmlátil za to, že je takový slaboch.

S obtížemi si přes hlavu přetáhl košili, byl celý ztuhlý a bolela ho záda. Když si zapínal poslední knoflíčky, dovnitř potichu vklouzla matka a zavřela za sebou. I jí pod okem svítil monokl, přestože se jej snažila zamaskovat make-upem.

„Mami, co tady děláš?" sykl na ni Blaise. Roztřeseně se na něj usmála a podávala mu tašku s oblečením. Obočí mu tázavě vyletělo vzhůru.

„Musíš odsud pryč, Blaisi. Byla jsem hloupá, že jsem tě odsud neposlala pryč už dřív. Musíš zmizet, nebo to nedopadne dobře. Neskončí to, Blaisi. A já nechci, abys nadále trpěl. Není to tvoje vina. Za pár dní už jsi plnoletý..." Tvář jí zdobil smutný úsměv a první slzy se jí sklouzly po lících. „Odejdi už dnes. Co nejdřív. Bude to tak nejlepší, věř mi."

„Ale mami - nemůžu tě tady přece nechat," odporoval jí potichu, ale ona mu už strkala tašku do náruče. Nemohu. Ne napospas jemu.

„Máš v ní oblečení, trochu jídla, nějaké peníze. Balila jsem to narychlo. No tak, ty odsud musíš jít pryč. O mě se nestarej. Jen běž. Nech mě, ať udělám aspoň jednou v životě něco správného." Teď už opravdu plakala a ani Blaise k tomu neměl daleko. Pevně ji objal.

„Vrátím se pro tebe," zašeptal jí do ucha odhodlaně. Bolest trochu polevila, vystřídal ji adrenalin a vzrušení z toho, že odsud uteče. Začne nový život. Anguse už víckrát neuvidí.

„Ne, o mě se nestarej," zopakovala znovu, důrazně. Setřela si slzy, pak jej opatrně chytila za tváře a on sklonil hlavu. Něžně ho políbila na čelo, na líce a na nos. Jako když byl malý.

Věděl, že Angus bude zuřit. Věděli to oba dva. A přesto byla jeho matka ochotná to riziko podstoupit. Oba dva tušili, že si svůj vztek vylije na ní. Chtěl z Blaise udělat Smrtijeda. A on mu utekl přímo před nosem.

Zbytek noci si Blaise příliš nepamatoval. Věděl, že měl strach, ale také cítil chvějivé vzrušení, když ve tmě v polovině noci utíkal z domu. Najednou si připadal volně. Nespoutaně. Jako kdyby směl dokázat všechno na světě.

Svoboda.

Ta její opojná vůně mu úplně zamotala hlavu. Tak takový je to pocit.