Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟐.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝KAM JEN ZMIZELA TA PŘEKRÁSNÁ ELEGANTNÍ ŽENA, KTEROU BÝVALA...❞

„Pracuješ dnes?" zeptal se Blaise, aby narušil to nepříjemně panující ticho, které se mezi nimi rozhostilo po vyřčení jména Daphne Greengrassové. Hermiona vypadala, že je v hlubokém zamyšlení, hleděla na protější břeh a kousala se do spodního rtu. Možná vzpomínala na to, jaká byla Daphne na škole. Pravda, stejně jako spousta dalších čistokrevných dívek studujících ve Zmijozelu nebyla právě přívětivá a laskavá, ale nikdy na sebe příliš neupozorňovala a nebelvírských si spíš nevšímala, na rozdíl třeba od Pansy Parkinsonové.

„Ne, dnes ne. Uděláme si s Nicem hezký den," odpověděla mu poněkud nepřítomným hlasem. Blaise kývl, což snad ani nezaznamenala, a pak mrkl na hodinky. Blížila se půl šestá ranní.

„Tak to je hezké. No, jsem rád, že jsme si to spolu vyříkali a je to mezi námi zase dobré. Už budu muset jít, chci se dneska zastavit u Munga a podívat se, jak na tom je. Nebyl jsem u ní na návštěvě už hrozně dlouho..." Taky se za to styděl. Ale ona by mu to snad odpustila.

Hermiona k němu konečně zvedla zrak a zatvářila se starostlivě. Trochu smutně se pousmála. „To je do tebe hezké. Určitě ji to potěší. No, Theo dneska v práci bude, tak jdi kdyžtak za ním..."

Blaise kývl. „Určitě. Tak se měj, a někdy bychom konečně mohli zajít na ten oběd. Slíbila jsi mi to," mrkl na ni a její úsměv se trochu rozšířil. Netušil, že i jí tím působil menší bolest, nejen sobě.

„To bychom mohli," přikývla a Blaise ji objal, než se rozloučil a odešel. Trochu s těžkým srdcem. Jedna jeho část si přála, aby noc nikdy neskončila, aby se společně směli procházet po prázdném městě, v němž se zastavil čas. Ta druhá část od ní utíkala vlastně docela ráda. Byl rozpačitý a zmatený ze všech pocitů, které na něj udeřily.

Hermiona se za ním dívala, jak odchází, jak se jí zase vzdaluje. Přinutila se odtrhnout od něj pohled. Nakrátko zavřela oči a zhluboka se nadechla. Srdce se jí sevřelo. Ale to úzko v hrudi nebylo tak nepříjemné jako obvykle. Padala neuvěřitelnou rychlostí, do jámy plné pocitů a zmatků, z níž se jen těžko lze vyhrabat ven. A když to přece jen dokážete, jste celí polámaní, bolaví, zničení a rozervaní.

A teď to tu bylo znovu. Stačila k tomu jediná chvíle, kterou strávili spolu jen oni sami dva. Ale možná se z té jámy nikdy úplně nedostala.

•••

Blaise kráčel nemocniční chodbu a na Hermionu už nemyslel. Nemyslel ani na Daphne. Svíral ho strach, zlost, lítost a smutek, ty pocity byly tak sžíravé, nikdy se jich nedokázal zbavit, neuměl je dostat ven a pořádně si ulevit. Dusily ho.

Přišel dřív, aby měl jistotu, že nezastihne Theodora. Nechtěl čelit jeho soucitným pohledům, ačkoliv věděl, že to myslí dobře. Ale lítost nikdy nikomu nepomohla, Blaise to naopak vždy spíš popuzovalo.

Pár kroků a za chvilku stanul před známými dveřmi, kterými procházel a vycházel už několik let. Zhluboka se nadechl, tichounce zaklepal a pak vzal za kliku. Sotva otevřel a stanul na prahu, v duchu si vynadal do idiotů, že nepřinesl žádnou květinu.

„Orchideous," zašeptal skoro neslyšně, když vytáhl hůlku a vyčaroval ve vzduchu květiny. Pomalu došel k posteli, na níž shrbeně seděla žena, ruce měla položené na kolenou a za tichého broukání se pohupovala dopředu a dozadu, pozorujíc z okna vycházející slunce. Blaise v očích zaštípaly slzy, když rozpoznal melodii písně, jíž mu zpívala každý večer před spaním, když byl ještě malý. Nikdy ta slova nezapomněl.

Nějakou chvilku strávil aranžováním květin ve váze, snaže se to udělat tak, jak se jí to vždycky líbilo. Trochu se tím uklidnil, věděl, že musí zůstat silný. Pak postel několika kroky oběšel a nakonec se posadil na matraci vedle ní. Natáhl se pro její ruku a něžně ji sevřel ve své dlani. Prsty měla studené jako led.

„Ahoj, mami," zašeptal Blaise a provinile sklopil pohled. Jeho matka mu neodpověděla, možná ani nezaregistrovala, že ji její syn přišel navštívit. „Omlouvám se, že jsem tu teď dlouho nebyl. Ale myslel jsem na tebe. Přál bych si, aby ses zase mohla vrátit domů. Teď by tam konečně bylo bezpečno, stejně jako tehdy, když jsme tam spolu žili ještě jen my dva. Mohla by ses starat o tu svou zahradu, aby byla ještě krásnější. A nemusela by sis hlídat každé slovo, které bys chtěla říct nahlas." Blaise se trochu roztřeseně nadechl, když ucítil, jak mu matka stiskla prsty. Jen jemně, přesto ten dotek cítil. I její pobrukování utichlo. Poslouchala ho? Theo i Hermiona vždy tvrdili, že je důležité na ni mluvit, ačkoliv ona sama dokázala říct jen minimum slov. Říkali, že když může naslouchat lidskému hlasu, pomáhá to a uklidňuje, ačkoliv slovům třeba nemusí rozumět. Důležitá je ale barva, intonace a klidné vyjadřování.

„Daphne a já jsme teď spolu. Víš, já se vážně snažím, mami, a chci, aby to mezi námi klapalo. Ale i tak mám takový pocit, že to není ono. Že Daph... není ta pravá," svěřil se jí. Dal by teď cokoliv za to, aby mohl slyšet její hlas, dostat od ní nějakou cennou radu. Usmála by se, pohladila by ho po tváři a nějak by ho uklidnila. „Nedávno jsme zatkli Anguse a nyní je v Azkabanu. Myslel jsem si, že to teď pro mě bude jednodušší. Možná že trochu ano. Ale pořád mě tíží to vědomí toho, co ti udělal. Co nám udělal. Asi se toho nikdy úplně nezbavím. A to mě úplně ničí. Jako kdybych neuměl pořádně fungovat, víš?" Povzdechl si a na krátký okamžik se na ni zadíval. Své tmavé vlasy měla rozcuchané a neupravené, lemovaly jí pohublý obličej, na němž kůže jen visela. Rty měla suché a popraskané, oči vypoulené a měly výraz zasnění i překvapení. Kam jen zmizela ta překrásná elegantní žena, kterou bývala... Úplně ji zničil.

Blaise zatnul ruku v pěst. Při pomyšlení na Anguse a na to, co matce provedl, se jej zmocňoval vztek a touha po pomstě. Ale jeho otčím už byl nyní v Azkabanu a tam si svůj trest odpyká. Sice tím nikdy neodčiní to, jak Keiře ublížil, aspoň si ale neběhá na svobodě.

„Já ti nic nevyčítám, mami. Nemohla jsi vědět, že je to zrůda. Zrůda, která se neštítí ublížit ani dětem... Jedné holčičce, Violett, zničil celý život. Připravil ji o rodinu a já... já ji musel odvést do sirotčince. Nejvíc mě ale děsí, kolika takovým dětem rozvrátil rodiny a připravil je o lásku a péči a o rodiče. A já jsem s tím nemohl nic udělat. Asi i proto chci zůstat v kontaktu s Violett. Nejspíš bych měl, viď? Abych se pokusil alespoň trochu odčinit to, co Angus udělal..."

Keira mu neodpověděla. Jen k němu otočila hlavu a věnovala mu prázdný pohled. Jako kdyby hleděla skrz něj. Blaise si setřel slzu, a pak se naklonil a políbil matku na tvář.

„Přál bych si, aby ses zase vrátila. Sedím sice vedle tebe, ale necítím tvou přítomnost. To, jak jsi dokázala projasnit místnost. Je mi to tolik líto, mami. Nechtěl jsem... Tolik mi chybíš."