Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟑.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝JAK JEN TO MOHL DOPUSTIT?❞

Stál na prahu sídla Zabini manor, které před lety považoval za svůj domov. Ta doba ale nyní byla pryč. Domovem není ta stavba, ale lidé, které uvnitř ní žijí. Ti ale teď byli pryč. Pro Blaise se manor stal budovou, uvnitř které bylo nespočet vzpomínek. Tolika vzpomínek, jimž se bál čelit.

Zhluboka se nadechl a udělal první krok. Říká se, že právě ten první bývá často úplně nejtěžší. Každý další pro něj byl těžší a těžší, jak procházel dlouhou chodbou a blížil se k jídelně, tím větší měl chuť se otočit na patě a prostě utíkat. Už nikdy víc se nevrátit. Vždyť s něčím takovým počítal už tehdy, kdy utekl z domu, aby se vyhnul otčímovi a jeho neutichajícímu hněvu.

Dech měl těžký a sevřený. Když se dostal do první místnosti a zběžně si ji prohlédl, bral to jako úspěch. V domě bylo depresivní ticho a děsivé prázdno. Co si Blaise pamatoval, sídlo takové nikdy nebylo. I zdi vypadaly smutněji, obyčejněji, omítka se pomalu odlupovala. O dům se nikdo nestaral. Žádné květiny nerozveselovaly dlouhé chodby. Z místností se nelinul ženský smích. Jen to ticho, ticho, ticho.

Jak matku asi našli? Byla ji navštívit snad nějaká její přítelkyně? Dokázala si snad ještě zavolat pomoc? Nebo se v otčímovi objevila alespoň špetka svědomí?

Kde asi byla? Ležela tady? V ložnici? V jeho pokoji? V kuchyni na ledové podlaze? Nebo snad ve sklepě? Blaise neměl žádné podrobnosti, a nejspíš za to byl i rád. Jediné, co věděl, bylo to, že ji Angus mučil tak, až z toho zešílela. A potom utekl. Blaise se o tom, že matka leží v nemocnici u svatého Munga, dozvěděl až několik dní po Voldemortově smrti. V nemocnici byla už několik měsíců. A on o tom neměl ani potuchy. Nenapadlo ho, že by byl Angus schopen jeho matce tak moc ublížit. Kdyby to býval tušil, nikdy by odsud neutekl.

Klapot jeho bot se rozléhal od stěn. Veškerý nábytek byl zaprášený, jako kdyby zde nikdo nebydlel snad několik stovek let. Začínal si říkat, že to byl špatný nápad sem chodit. Bylo mu tak ještě hůř. Všude ji viděl. Jak aranžuje květiny, jak snídá, jak peče jeho oblíbené laskominy, jak se na něj usmívá a jak si zpívá, jak si před zrcadlem zkouší nové šaty a šperky, jak jej kárá pohledem, jak pláče, jak se ponižuje před Angusem, jak schytává jeho tvrdé rány...

Jen z toho pomyšlení, že ji brutálně mučil třeba i několik hodin v kuse, mu bylo příšerně. Kolik toho jeho matka musela vytrpět? Tohle si přece nezasloužila.

Blaise prošel obývacím pokojem a otevřel okno dokořán, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Naskytl se mu tak výhled do zahrady, do níž matka tak ráda chodila. Starala se o květiny, procházela se po cestičkách, nebo si jen sedla na lavičku a četla si. Jak by byla smutná, kdyby viděla, co se stalo s její překrásnou zahradou.

Všechny květiny uvadly, některé se ještě smutně skláněly k zemi, jako kdyby se jim stýskalo po ženě, jež jim věnovala svůj čas, péči a lásku. Po ženě, jejíž duše byla uvadlá stejně jako jejich květy, rozlomená vejpůl už navždycky.

•••

Theodore stál polonahý v koupelně a zuřivě si drhnul své levé předloktí. Po tvářích mu stékaly slzy a nos se mu plnil. Mezi zuby drtil nadávky a potlačoval vzlyky, aby nebylo slyšet, jak zoufale pláče.

Uplynuly sotva dva dny od chvíle, co na příkaz otce přijal Znamení Zla. Nedávno oslavil sedmnácté narozeniny a jako skoro každé čistokrevné dítě měl brzy vstoupit do služeb lorda Voldemorta. Nechtěl. Toužil se vzepřít otci, konečně by se mohl jednou v životě rozhodnout sám za sebe. Ale nenašel k tomu odvahu, byl příliš slabý a zbabělý. Možná že se do služeb Pána Zla přece jenom hodí.

Nikdo se nikdy neptal, co Theodore Nott skutečně chce.

Jakmile přijal Znamení, chtělo se mu umřít. Nejen, že to pálilo, svědilo a štípalo tak moc, že byl schopen si kůži rozškrábat do krve, ale to vědomí, že svou podstatu, svou duši, upsal už navěky Temnému pánovi, to jej naprosto zničilo. Nebude schopen se Blaisovi podívat do očí. Kéž by byl tak odvážný jako on a také se vzepřel otci. Proč jen musel vždycky poslušně sklopit hlavu a splnit všechno, co po Theodorovi požadoval? Byl na sebe tak naštvaný. A byl tolik, tolik znechucený. Jak jen to mohl dopustit?

Vyčerpaně se usadil na kraj vany a otřel si vlhké tváře. Levou ruku, na níž výsměšně svítilo Znamení Zla a bilo jej do očí, měl úplně zarudlou, rozdrápanou a plnou šrámů, z nichž se spouštěla krev. Ale Znamení Zla bylo netknuté a přesně takové, jaké mu Pán Zla před dvěma dny vypálil. I kdyby si Theo uřízl ruku, nic by se nezměnilo. Pořád by byl služebníkem lorda Voldemorta. Znamení Zla byla jen poznávací značka pro ostatní Smrtijedy. Jen Pán Zla znal všechny své věrné. Nebyl tak hloupý, aby každého seznámil s každým. Věděl, že existuje to riziko, že by jej někteří mohli zradit a říct další jména jeho služebníků. A to nemohl dopustit.

Theodore si nenávistným pohledem přeměřoval lebku, z jejíchž úst vylézal had. Temný pán nebyl idiot. Pomocí té nejtemnější magie svázal Znamení Zla s tělem i duší každého svého služebníka. Bylo to navždy. Buď mu budeš sloužit, nebo zemřeš.

Potichu popotáhl. Co na to jen řekne Blaise? A co teprve Hermiona? Ne, ta se o tom nesmí nikdy dozvědět! Co by si o něm pomyslela? Pak by mu už nikdy nevěřila, bála by se, že by ji zradil, že by nějak třeba ublížil Harrymu...

Theodore by jí vlastně rozuměl. Byl přesvědčený o tom, že kdyby jej Pán Zla mučil a nutil jej prozradit jakékoliv informace, on by to mučení nevydržel. Řekl by všechno, co by věděl. Byl příliš slabý. Nedokázal by to.

Ztěžka se rukama zapřel o umyvadlo. Možná by bylo nejlepší, kdyby se Hermioně vyhýbal. Nechtěl ji ohrozit. Nevěřil sám sobě. Tak jak by mu mohli důvěřovat ostatní?

Srdce se mu sevřelo pod náporem bolesti, strachu a obav. Ano. Jak by mu mohli důvěřovat ostatní? Zůstane sám. Nebude mít nikoho, vůbec nikoho. A to jen kvůli tomu, že je příliš slabý.

Jsem na tebe hrdý, synu, uslyšel v hlavě pyšný hlas svého otce, když za ním přišel po Zasvěcení a poplácal ho po rameni.

Co to jen provedl?

Theodore si zuřivě drhnul své levé předloktí a snažil se z něj dostat veškeré stopy, že je služebníkem lorda Voldemorta. Marně.

Znamení Zla je svázáno s tělem i duší.

Navždy.