Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟓.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝SELHAT MŮŽEŠ JEDINĚ TEHDY, KDYŽ SE PŘESTANEŠ SNAŽIT.❞

Ginny Weasleyová na svou kamarádku překvapeně vykulila oči. Aby byla upřímná, myslela si, že Hermiona Blaise Zabiniho už dávno nemiluje, zvlášť když nyní chodí s Theodorem. Tolik se kvůli Blaisovi natrápila a potlačovala své city, nedávala nic najevo, aby ji nikdo neodhalil, aby se neprozradila. A nejspíš jí to vyšlo, protože Theo a Blaise rozhodně neměli žádné podezření.

„Takže ty chodíš s Theodorem, ale stále miluješ Blaise," prohlásila zamyšleně a skoro až nenuceně, jako kdyby se bavily o něčem nedůležitém, a ne o Hermionině komplikovaném milostném životě a její pravé lásce. „No, asi bych tě neměla soudit, já přece dělala to samé, abych zapomněla na Harryho. Chodila jsem s Michaelem, s Deanem... ale i tak jsem nikdy nepřestala milovat Harryho."

Hermiona si zoufale vložila tvář do dlaní. Přesně tohohle se obávala. Bála se, že na Blaise nikdy nezapomene, že jej bude milovat už navždy, a ani nevěděla, kdy přesně se to stalo. Možná už tehdy v průběhu šestého ročníku, v době, kdy chodil Ron s Levandulí. Na zlomené srdce je totiž nejlepším lékem nová láska... Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby nešla s Harrym a Ronem hledat Voldemortovy viteály... Nebylo dne, kdy by na Blaise nemyslela. Začala se upínat na Rona a poté, co ji Lucius Malfoy znásilnil, toužila po jeho náruči ještě víc. Ron Weasley pro ni symbolizoval jistotu a bezpečí a přesně to potřebovala. Ale když zjistila, že je těhotná, všechno se to pokazilo.

Lhala Theovi stejně jako tehdy Ronovi, protože je skutečně nemilovala. Proč, proč to musí být tak komplikované? S Theodorem přece mají krásný vztah a je jim spolu dobře. Ale Hermiona není schopná dát mu tolik té lásky, kolik by měla, kolik si Theo zaslouží, protože stále miluje Blaise a nikdy ho milovat nepřestane. Bude to takhle už zkrátka navždy? Bude Hermiona hledat muže, kteří jí poskytnou ochranu a bezpečí a se kterými se bude snažit na Zabiniho zapomenout? Muže, na nichž bude hledat podobnosti s Blaisem. Už teď bezpečně věděla, co jí na každém jejím budoucím příteli bude chybět: nebude to Blaise Zabini. Blaise, jehož nikdy nebude mít.

„Co mám dělat?" zeptala se své kamarádky zoufale a upřela na ni své hnědé prosebné oči. Ginny se na ni soucitně usmála a pohladila ji po ruce. „Jak na něj mám konečně zapomenout?" Občas se jí to dařilo. To bylo ve chvílích, kdy neměla Blaise tolik na očích.

„To se ti asi nepodaří, Hermiono. Pokud ho vážně miluješ, tak na něj nikdy nezapomeneš." Potom se Ginny trochu poťouchle usmála a zabubnovala prsty o desku stolu. „Ale líp sis vybrat nemohla, Blaise je vážně kus."

„No Ginny!" vykřikla Hermiona nevěřícně, ale pak se obě zasmály. No to snad není možné!

„No co, vždyť víš, že to je pravda!" bránila se zrzka vesele. „Už na škole to byl fešák. A takovej tajemnej a vážnej..."

„Ve skutečnosti je ale neuvěřitelně zábavný."

„A ty jeho oči..." básnila dál Ginny.

„Hele, hele, hele, nejsi ty náhodou zadaná? Tohle by Harry asi nerad slyšel," prohlásila Hermiona a pohrozila jí ukazováčkem. Ginny se rozesmála.

„Neboj se, já jsem Harrymu věrná. Jen jsem se pokoušela o to, probudit v tobě touhu po Blaisovi. Ačkoliv, ty jsi v tom až po uši."

•••

Blaise snad už po tisící přemýšlel, zda se rozhodl správně a jestli je to vůbec dobrý nápad. Nervózně přecházel po chodníku nedaleko od sirotčince a neustále k velkému domu zalétával pohledem. Takhle nejistý nebyl už dlouho. Neměl by to raději vzdát? Stojí to za to? Co to plácáš, jistěže ano! okřikl se vzápětí v duchu a takhle to pokračovalo ještě několik minut.

Přece jen, nebylo trochu divné, že navštěvoval dívenku, jíž zachránil ze smrtících spárů služebníků lorda Voldemorta, a kterou musel po smrti jejích příbuzných odvést od sirotčince? Kolik dalších bystrozorů by něco takového udělalo? Patrně žádní z nich. Jen by sepsali svědectví o útoku, zaklapli by složku a tím by věc požadovali za vyřízenou.

Ale Blaise měl výčitky. Nebyl naivní, věděl, že tohle nebyla zdaleka první smrt, na níž měl jeho otčím podíl. Ale u žádné další, kterou měl Angus na svědomí, se Blaise neocitl. Kdyby Violett měla rodinu, nechal bych to být, argumentoval si v duchu. Ale ona nikoho nemá. A je to ještě dítě. Alespoň někoho přece mít potřebuje, a já si s ní rozumím. Je to dobré rozhodnutí.

Jen mu Violett ještě musí odpustit a Blaise neměl tušení, co si o něm stále myslí. Možná že ty fialky od něho rovnou hodila do koše. Kéž by to věděl. Takhle by se alespoň vyhnul ponížení, když vejde dovnitř, vyhledá ji, a ona ho pošle pryč.

No tak, Blaisi, už se konečně seber. Co můžeš ztratit? Nic. Co nejhoršího se může stát? Pošle tě pryč a řekne ti, že tě už nikdy nechce vidět. No a co, svět se přece nezboří. Život půjde dál. Selhat můžeš jedině tehdy, když se přestaneš snažit.

Tak fajn, udělám to, odhodlal se konečně v duchu a pak se po dlouhých minutách rozmýšlení vydal k sirotčinci. Bylo dopoledne, vlhký a ostrý vzduch jej štípal v plicích a nebylo to zrovna nejpříjemnější, dětem to ale zřejmě nevadilo, protože slyšel veselý křik, jenž se linul ze zahrady. Blaise otevřel branku a rozvážnými kroky se vydal tím směrem, odkud smích přicházel. Byl strašně nervózní a cítil se směšně. Otřel si zpocené dlaně o kalhoty.

Jako první si jej všimla Josephine. Ta, jako kdyby tušila, že se Blaise dnes ukáže, každou chvilku zvedala hlavu od deskové hry, jíž s Violett hrály venku na trávě. Musela se usmát, když jej viděla, jak tam nerozhodně přešlapuje, ale nakonec si jej všimla i slečna Hillmanová a rozešla se k němu, aby si popovídali.

„Zase jsem tě porazila!" zvolala vítězoslavně Violett, a když ke kamarádce zvedla pohled, oči měla jasné a blyštivé jako drahokamy a tvářičky měla zardělé od vzrušení.

„Violett! Pojď sem, holčičko. Někdo za tebou přišel!" zavolala na ni slečna Hillmanová a Violett se na ni překvapeně otočila. Blaisova přítomnost ji trochu vyvedla z míry, nejspíš jej tady vůbec nečekala. Josephine, která si všimla jejího zaváhání, ji něžně postrčila dopředu.

„Jen běž. Alespoň mu můžeš poděkovat za ty fialky," připomněla jí. Violett se tedy trochu obezřetně zvedla, uhladila si sukénku a copy si přehodila na záda, a teprve potom se jako ve snách rozešla za slečnou Hillmanovou a Blaisem Zabinim, který se na ni trochu váhavě usmíval.

„Na pana Zabiniho si jistě pamatuješ. Požádal mě, zda by tě mohl vzít na nějaký výlet po Londýně. Já mu to samozřejmě povolím, ale záleží i na tobě, děvče, jestli vůbec budeš chtít," vysvětlovala jí laskavě vychovatelka, ale Violett slyšela tak každé druhé slovo.

„No, já nevím..."

„Samozřejmě nikam nemusíme. Byl to jen takový návrh," vložil se do toho rychle Blaise a snažil se zamaskovat zklamaný výraz. Violett se cítila trochu provinile. A taky slyšela Josephinin povzbudivý hlas, který jí našeptával, že by měla dát Blaisovi šanci. Přece se to snaží napravit. Rodinu jí sice nikdy plně nenahradí, ale...

„Myslela jsem to tak, že nechci obtěžovat," vyhrkla rychle Violett, než by si to kdokoliv stihl rozmyslet. Blaise na ni trochu udiveně pohlédl. „Ráda pojedu na výlet, pokud to Blaisovi vážně nevadí."

„Nevadí," ujistil ji, pořád trochu zaraženě.

„Bezva, kdy můžeme vyrazit?" zajímala se.

Blaise pohledem sklouzl na hodinky, pak oči upřel zpátky na Violett. Koutky rtů se mu zvlnily do úsměvu. „Vlastně můžeme hned teď."