THE BEST THING THAT EVER HAPPENED TO US

🌹28🌹

,, Já už nemůžu. Hrozně to bolí."
Fňukala jsem a přitom drtila Kubovo ruku.

,, Ještě to musíte vydržet. Jste už opravdu blízko. Nemá cenu to vzdávat. Musíte to tu chvíli vydržet."

,, Slyšíš. To zvládneš. Miluju tě. Tak jak toho malého."
,, Dobře. Zkusím to zvládnout."

🌹🌹🌹

,, Ještě jednou a bude to. Ještě jednou a bude tu vaše miminko."

A bylo to tady. Sálem se rozlehl pláč dítěte. Mého dítěte. Vysněného dítěte.

Ihned mi ho podali na hruď a já se na něj konečně mohla podívat. Je nádherný. Brečela jsem jako dítě. Po těch pěti hodinách jsem unavená jak prase.

Podívám se na Kubu a všimnu si slzy co mu ukápla. Nebyla jedna. Opravdu pláče. Taková ubrečená rodina. Já bulím, Kuba bulí a nás novorozený syn William taky pláče. Je to nádherné.

Převezli mě na pokoj. Bez Willa. Jsem hrozně nervózní když tu není. Prý mi ho donesou do pěti minut. Kuba tu vedle mě sedí a drží mě za ruku. A taky mi pořád líbá ruku a děkuje.

Michal s Niky už jsou na cestě. Už se těším až se převleču do svého oblečení. Opravdu. A až tu budu mít své věci.

,, Dobrý den. Tak tady máte svého prcka. Na to že se narodil o dva týdny dřív, je úplně zdravý. Nic není špatně. Přeju hodně štěstí."
Řekla sestřička když nám donesla Willa.

Ležel v pojízdné postýlce vedle mě postele. Kuba postel obešel a vzal si ho do náruče.
,, Jsi roztomilí. A jenom nás. Miluju tě." Zašeptal směrem k němu.
,, Miluju vás oba."
Řekl a naklonil se ke mě. Ihned mě políbil.

,, Pojď. Lehni si vedle mě prosím. Chci vás mít u sebe. Je to divný pocit, když už není u mě v břichu."

Kuba si vedle mě lehl a dal mi malého do náruče. Já jsem se nadzvedla abych si mohla lehnout na Kubovo hruď. Byl to tak příjemný pocit. Miluju tenhle pocit. Chci takhle zůstat navždy. No...

Ne přesně takhle. Bez těch oblbování co mám ještě v sobě po porodu a možná s ještě nějakým prckem. Jop. Právě jsem porodila a už myslím na další dítě. Jsem prostě divná.

Najednou někdo zaťuká na dveře a po vyzvání vejde. Dovnitř vejde Michal s Niky. Díkybohu nesou moji tašku. Můžu malého obléct do jeho oblečení a sama se převléct. Pozdravili jsme se a oni mi předali tašku.

,, Tak tady je ten prcek. Panebože. Ten je nádhernej. To ani není možný jak se ti podobá Kubo."
Řekne Niky. Hned se samozřejmě zeptá jestli si ho může pochovat. Samozřejmě ji to povolím ale ona sama ví, jak je těžké pro čerstvou maminku být bez miminka. Takže ho chová asi jen dvě minuty. Mezitím si se mnou povídá o tom jak to probíhalo. Když už chtěli odejít tak jsme je poprosili, jestli nás vyfotí. Byli u nás asi patnáct minut, jelikož jsem fakt unavená a myslím že za chvíli usnu.

Mám sice fotku přímo ze sálu, ale tu asi nějak moc nechci přidávat na sociální sítě. Fotka kterou nám vyfotili byla krásná. Ale jste než poputuje na instagram, musíme zavolat rodině.

Telefonát

Ahoj mami.

Ahoj. Děje se něco že voláš?

Děje. Měla by jsi koupit letenky.

Co? Proč? Stalo se něco?

Mami, jsi babička. Kup je aby
jste viděli svého vnuka.
William Stanley Vrána je na světě.

Při poslední větě jsem se naplno rozbrečela.

To není možný. Je zdravej? Vždyť se narodil o dva týdny dřív. A co ty? Jsi v pořádku? Pošli nám fotky.

Ano mami. Oba jsme zdraví. A fotky pošlu. Jsem úplně v pořádku. Šťastná. Ale hrozně unavená. Trvalo to asi pět hodin. Bylo to peklo. A víš co bylo vtipný? Začala jsem rodit na týmové večeři.

Zasmála jsem se.

Tak dobře. Pošli mi ty fotky. Jdi spinkat. Po pěti hodinách musíš být unavená. A pozdravuj Kubu. Ahoj.

Než jsem odpověděla tak to tipla. Kuba ukončil hovor zároveň.
,, Jsou nadšení. Prý přiletí za týden."
,, Dobře. Napiš to klukům, ať to mužem oznámit."