Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟕.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝ČLOVĚK NEMŮŽE ZMĚNIT BUDOUCNOST, KDYŽ SE NECHÁ STÁLE OVLIVŇOVAT MINULOSTÍ.❞

Zpočátku mezi nimi bylo rozpačité ticho. Blaise na jazyku převaloval všechna slova, která jí chtěl říct, ale než se k tomu odvážil, rozplynula se mu v mysli a zmizela. Měl pocit, že nic nevyjádří to, jak velmi mu je líto, co se stalo, že by si přál, aby mu odpustila, a jak moc jej to všechno mrzí. Ale vše mu připadalo jako chabé výmluvy a prosby. Nechtěl vypadat jako ufňukánek.

Byl ze sebe trochu překvapený, že to všechno tolik řeší a prožívá. Violett přece byla malá holka, ne nějaká ženská, kterou by chtěl sbalit. Violett byla dívenka, kterou ani pořádně neznal, a kdyby chtěl, nemusel by ji už nikdy vidět. Ale, jak si náhle uvědomil, nebyly to jen výčitky, co jej nutily trávit s ní čas. On ji měl opravdu rád.

A nebyla pravda, že by ji neznal. Věděl moc dobře, jak se cítí. Vždyť on si prošel něčím podobným a zatraceně dobře věděl, že to není jednoduché.

Vzápětí pochopil, proč to všechno tak prožívá. Záleželo mu na Violett. Nechtěl ji ztratit. A navíc... děti na rozdíl od dospělých opravdu poslouchají.

A to ho docela znervózňovalo.

,,Kam vlastně půjdeme?" zeptala se Violett a jako první tak prolomila to ticho mezi nimi. Byla to první věta, kterou vyřkla od chvíle, co odešli ze sirotčince.

,,No, mohli bychom se jít někam projít. Co třeba k Temži? Máš ráda zmrzlinu? Mají tam výbornou," přesvědčoval ji s poněkud nepřirozeným nadšením v hlase a v duchu si za to vynadal. Proč ze sebe pořád musí dělat šaška?

,,To bych ráda," přitakala Violett, a pak se oba zase na chvíli odmlčeli. Blaise vnitřně panikařil a žasl nad sebou. Proč je pořád tak nervózní? Nejspíš mu na tom skutečně záleželo. Začínal novou kapitolu života a pomalu se pokoušel oprostit od tíživé minulosti. Člověk nemůže změnit budoucnost, když se nechá stále ovlivňovat minulostí. Blaise se rozhodl, že to už musí přestat. On se tomu zkrátka musí postavit. A musí pomoct Violett. To nejhorší, co může být, je to, když člověk zůstane na všechno sám. To nemohl dopustit.

,,Promiň, jestli ti to bude připadat jako hloupá otázka - ale jak se máš? Jaké to je v sirotčinci? Pokud se ti tam nelíbí a ostatní děti jsou zlé, nebo tak, třeba by se to mohlo nějak zařídit..." Chtěl ještě pokračovat, ale když po něm blonďatá dívenka hodila pohledem, raději zmlknul. Obočí měla zlehka nadzvednuté, jako kdyby nevěděla, zda jím má pohrdat, nebo naznačit překvapení nad jeho nabídkou.

,,Mám se tam dobře. Vychovatelky jsou na tebe hodné, pokud jsi hodný i ty. A mám Jo. To je všechno, co potřebuju," ujistila ho a Blaise si trochu oddechl. Možná, že to nebyl úplně nejhorší nápad. Alespoň že tam má rozumnou kamarádku, která na ni dá pozor. Blaise si řekl, že bude muset Josephine také koupit nějakou pěknou květinu, aby jí poděkoval.

,,To rád slyším, opravdu. Violett, musíš mi věřit, že kdyby existovala jiná možnost, nikdy bych tě do sirotčince neposlal. Bylo mi podobně jako tobě, když jsem přestal cítit matčinu lásku. Taky jsem ji ztratil, takže vím, jak se cítíš. Má matka je sice stále naživu, ale čím jsem byl starší, tím větší jsem měl pocit, že už mě nemiluje." Blaise nevěděl, kde se v něm ta slova brala. Nechtěl mluvit o sobě, ale zároveň potřeboval, aby Violett věděla, že jí rozumí, že u něj najde pochopení.

,,Ale pořád jsi měl mámu. Já teď mám jenom Jo," namítla potichu Violett. Smrt jejích posledních žijících příbuzných byla stále čerstvá a bolavá. Via si nebyla jistá, zda někdy přijde den, kdy se přes to přenese a ta bolest ustoupí. Ucítila, jak ji v očích štípají slzy, a honem se je snažila rozmrkat.

Blaise před sebou sice stále viděl malou holčičku, ale zároveň z ní cítil dítě, které muselo za těch několik týdnů rychle dospět a osamostatnit se. V sirotčinci se o ně sice starali, děti s veškerou prací ale také pomáhaly.

,,Nejsi na to sama, pořád tě někdo miluje. Josephine tě miluje a záleží jí na tobě. A máš i mě. Vím, že to není kdovíjaká výhra..." Krátce si odkašlal. ,,Jsem rád, že se kamarádíš s Josephine. Je to rozumná a hodná dívka. S nikým lepším ses seznámit nemohla."

,,Ty ji znáš?" zeptala se Violett a trochu zjihla při pomyšlení na svou nejlepší kamarádku. Uvědomila si, že kdyby nebylo Josephine, patrně by to v sirotčinci nezvládla tak jednoduše. Možná by se i pokusila o útěk.

,,No, trochu, pokud se to tak dá brát. Jen jsem s ní mluvil asi pár minut," přiznal Blaise, a zanedlouho už došli k Temži. Za pár minut si Violett už vychutnávala čokoládovou zmrzlinu a se zájmem sledovala několik holubů, kteří na chodníku hledali drobky.

,,No ne, Blaisi! To je ale náhoda, my o vlku, a vlk -" Blaise se ohlédl, když za sebou zaslechl bujarý ženský hlas. Kráčela k němu zrzavá Ginevra Weasleyová a tvářila se pobaveně, zatímco v závěsu za ní přicházela Hermiona s červenými tvářemi. Blaise povytáhl obočí.

,,My o vlku?" zopakoval po ní nechápavě.

,,Já jsem - já jsem Ginny zrovna vyprávěla o Violett. To je náhoda! Ahoj, Violett! Jak se ti daří, ruka je v pořádku?" vyptávala se se zájmem a trochu překotně Hermiona a pokusila se o úsměv, když se k dívence sklonila. Violett jí ho oplatila.

,,Ano, všechno je v pořádku."

,,To ráda slyším."

Ginny holčičku zvědavě pozorovala svýma bystrýma očima. Zvedla k Blaisovi pohled a ušklíbla se. ,,Tak vy už jste si s Daphne stihli pořídit caparta?" ptala se a vzápětí zaskučela, když ji Hermiona dloubla loktem do žeber. Blaise to trochu zaskočilo.

,,Violett... ona není moje dcera. A s Daphne žádné dítě neplánujeme," prohlásil skoro cizím hlasem. Violett se na něj podívala, pak zadumaně sklonila hlavu a dál lízala zmrzlinu.

,,No, my už vlastně budeme muset jít, viď, Ginny?" řekla Hermiona a probodla svou kamarádku vražedným pohledem. Blaise se musel ušklíbnout. Pochopil, že se ty dvě nejspíš bavily o něm, a to probudilo jeho zvědavost. Věděl ale, že od Hermiony se nic nedozví a ta bude všechno všemožně zapírat. ,,Rády jsme vás viděly. Hlavně tebe, Violett! Dávej na sebe pozor."

,,Samozřejmě. A pozdravujte Nica," dodala dívenka ještě a usmála se.

,,Nazdar, Zabini! Pozdravuj Ronalda. Už dlouho se u nás neukázal!" šklebila se Ginny a ještě jim rychle mávla, načež ji Hermiona rychle táhla pryč, než by ta zrzavá vichřice dokázala napáchat ještě víc škod.

,,Asi si pamatuješ na Hermionu, viď? Ta druhá byla její kamarádka, Ginny," vysvětlil Blaise, když se pomalu rozešli podél břehu Temže.

,,Měla moc hezký vlasy."

Blaise se ušklíbl. ,,No jo, zrzka." Náhle se plácl do čela. ,,Já jsem ale idi- pitomec! Měl jsem tě vzít do té nejlepší cukrárny, která existuje! Vůbec mě to nenapadlo."

,,A kde to je?" ptala se dychtivě Violett.

,,Vlastně to odsud není až tak daleko..." Ještě trochu váhal, zda bude dobrý nápad vzít ji na Příčnou ulici. Ale ano. Vždyť by měla mít kouzlení v krvi.

,,A stihneme to? Kolik máme času?"

Pohlédl na hodinky a spokojeně se usmál. ,,Spoustu. Takže to rozhodně stihneme."

,,Ještě nikdy jsem neměla dvě zmrzliny v jeden den," vykládala vzrušeně Violett a nadšením div neposkakovala. Blaise se zasmál. Najednou jako by všechny obavy odpluly pryč.

,,No, všechno je jednou poprvé."

Po celý zbytek dne se nepřestal usmívat. Jakmile totiž přešli z břehu Temže na druhou stranu, Violett jej chytila za ruku. A držela ho za ni do té doby, než došli do zmrzlinářství Floreana Fortescuea.