Neušlechtilý

6.

„Klid," špitl jsem mu do ucha a pustil. Byl uražený, to se dalo poznat podle té pózy chlapce koukajícího pryč se zkříženýma rukama. Otočil se a tentokrát pomaleji odešel do svého pokoje, já za ním. Jakmile se zavřeli dveře pokoje, vrhl se mi kolem krku a odmítal pustit. Jeho oči teď převládali smutkem a vlhkostí, ani se mu nedivím, sám toto pociťuji.

„Já si nikoho nechci vzít, nechci...já prostě nechci," zamumlal smutně do mého ramena.

„Já vím, taky to nechci," špitl jsem mu na oplátku a trochu ho od sebe odtáhl, abych mohl sledovat jeho myšlenky v těch sladkých očích.

„Jenže," položil jsem mu ruce na ramena, „bohužel musíš. Musíš si vzít ženu, s níž budeš vládnout, porodí ti zdravé děti a následovníky trůnu. Tak to vždy bylo a tenhle zvyk se těžko změní."

„Já vím, ale představa na to..." hlesl a trhl hlavou na bok.

„Naneštěstí se každý musí řídit v takovémto případě moudrem a ne city. Ne našimi city," každým slovem, každou hláskou, cítil jsem, že umírám.

„Já vím, ale nejde to."

„V tomto případě je naše láska úplně zbytečná a přitěžující. Ale ber to tak, i když si ji vezmeš, budeme spolu, ne?"

Hořce se zasmál.

„Jenže já nechci být s tebou s myšlenkou, že nejsme svoji. Nechci tě brát jako milence. Kdybych chtěl milence, mohl jsem najít na ulici několik mužů a střídat je podle potřeby. Jenže já si chci s tebou povídat, ne jen užívat. Chci, abys mi rozuměl bez toho, abych zahýbal mé ženě. Já manželství beru za něco jiného, než si myslí můj otec."

Jeho řeč mě donutila, abych na chvíli mlčel. Sám jsem se zamýšlel nad jeho slovy. To, co řekl, byla pravda, ta nejčistší. Otočil se a sedl si do křesla, se smutnými povzdechy se snažil přemýšlet, co dál. Abych jeho pozornost přesměroval na mě, sklonil jsem se a letmo ho políbil. Párkrát zamrkal, pousmál se, ale znova se zabořil do svých myšlenek. A já taky. Klečíc u něj hleděl na zem a snažil se tuto věc nějakým způsobem vyřešit. Ale co zmůžu já, obyčejný sluha, proti smečce šlechticů? Skoro nic.

Princ nakonec promluvil.

„Řekni mému otci, že s ním pojedu do Atikarie a budu jednat společně s králem. Jestli se mu to nelíbí, ať se s Skidaií ožení sám, já mu nebráním. A večeřet s nimi nebudu, takže mi na večeři dones nahoru jídlo. Už jich mám dnes akorát dost!" chtěl praštit pěstí do obruby křesla, ale těsně nad ní se zastavil, párkrát s ní zlehka zatřásl a pak jemně položil.

„Ano," špitl jsem a zanechal tak smutného dědice trůnu za mnou.

Připadalo mi, že cesta chodbami, po schodech a přes zatáčky, byla tak neskutečně dlouhá. Nebo to způsobila moje chůze? Pomalá, přemýšlivá? Musel jsem vypadat v té chvíli zničeně. Ale také jsem se musel dát do pohody. Kdyby král viděl moje ztroskotaní... Zastavil jsem u jednoho z pár zrcadel, které jsou na zdech vyvěšeny, a honem jsem trénoval výraz a upravoval vlasy. Když mě přišlo, že by to mohlo být, odhodlaně jsem vešel do salónku, kde by šlechticové měli být.

Zaklepat a vejít.

Tím, že se otevřeli dveře, se na mě vrhla pozornost celého salónku. A když jsem k tomu kráčel za králem, každý chtěl vědět, jaké je rozhodnutí prince.

Hluboce jsem se poklonil.

„Nejjasnější králi, princ vám vzkazuje, že pojede s vámi do Atikarie a připojí se k jednání, případně zasáhne. A s princeznou se neožení, možná později, ale ne teď kvůli jednomu konfliktu," předal jsem zprávu, trochu upravenou, snad nebudu říkat přesné znění. Ještě bych skončil na laně v propasti.