Neušlechtilý

7.

Další den. Kdo by řekl, že tak málo dní, tak málo hodin, a tolik se toho může změnit? Kdo by to řekl? Pomyslel si? Ale když tak přemýšlím, někde stačí jenom pár sekund a svět je hned jiný. Toto je ten trošičku lehčí případ. Ale o trošičku, avšak s větším následkem.

Převlečen, nasnídán a umyt se procházím chodbami směrem na zahradu. Dneska je zvláštně. Nebe je celé šedé, zataženo, žádné větší světlo. Ale vzduch, který panuje, nevydává žádné náznaky deště. O to více je nepříjemněji.

Tentokrát se z okna nedívá. Naštěstí. Cítím jakousi úlevu, svobodu, můžu se volně oddat své práci. Celé dopoledne jsem se tedy věnoval přehrabávání hlíny v záhonu, kam hodlám zasadit pár keříků.

„Pane Danieli, princezna Skidaia vás očekává," ozvalo se za mými zády a než jsem stačil vzhlédnout, mohl jsem akorát rozpoznat záda pana Dalase.

„Super," špitl jsem ironicky a zhrozil se nad pomyšlením, proč si mne ta princeznička žádá. Opustil jsem záhony, rychle se upravil a vyrazil do její komnaty v prvním patře zámku Mariesell. Cestou jsem se modlil o přežití. Nemám ji rád, vůbec.

Nejprve zaklepat, poté vejít. Tohle tady platí, zejména pro služebnictvo. Také jsem to tak udělal.

Jakmile jsem vešel, spatřil jsem ji. Seděla v křesle a spokojeně se usmívala.

„Posaď se," kázala mi s pohledem na protější židli.

„Ne, děkuji," odsekl jsem zdvořilým tónem.

„No jak chceš, ale bude to nadlouho."

Sakra! Pomalým pohybem jsem vklouzl na židli a seděl, rovný a nehybný jako dřevěné prkno.

„Protože jsem princova snoubenka, bylo by dobré, abych o něm něco věděla. Ale nechci se ptát přímo, proto jsem si povolala tebe," začala a lehce se naklonila dopředu, naprosto uvolněná.

„Slyšela jsem něco málo o princově tragickém dětství. A teď ten únos... tam jste se seznámili, že?"

Pouze jsem kývl.

„Vypadá to, že jste se tam hodně spřátelili," nadhodila.

„Ano, jsme jako bratři, když on jednoho ztratil," hrdě jsem řekl a propaloval ji očima, stejně jako ona mne.

„To věřím, bratři s podobným chováním, kteří se ocitli na opuštěném místě, o samotě, to vždy bývají ty srdcovky, kdy se jeden otevře v nouzi tomu druhému. Bratři, kteří spolu drbají a oznamují si, kdo je jak dobrý. Bratři, kteří spolu mohou dělat maléry," vykládala a očima zkoumala potah křesla.

„To je jedna definice," ušklíbl jsem se.

„Ano, to ano. Jaká je podle tebe další?" přesměrovala pohled zpět na mě a ani nemrkla. Musel jsem uhnout pohledem, jinak to nešlo.

„Ti, kteří si rozumí, chápou a zastávají jeden druhého. Nikdy se nezradí a vždy podpoří," samozřejmě mnoho dalších věcí, ale to by se blížilo spíše k termínu milenci. Musím držet krátkou uzdu.

„To také," souhlasně kývla. „Jste skoro pořád spolu."

„Ne, jen párkrát, vždyť pracuji, jsem sluha," zamítal jsem její slova.

„A co ty lekce?" přivřela oči. Vím, kam tím míří. Tuší to.

„Jenom rozvíjím princovu schopnost, která je uložena hluboko uvnitř. Nic víc," stále vyvracím její konstatování.

„A ty dlouhé návštěvy při nesení čaje?"

Zadrhl jsem se. Kde to vzala? Odkud to ví? Všimnout si toho nemohla, to ne.