Království nikoho

1. kapitola 9 dní do svatby

Vím, že mě někdo sleduje. Nikoho nevidím, ale ten pocit prostě poznáte. Jenže kdo se mohl dostat až do královských zahrad? Ohlédnu se kolem sebe. Nikde ani klacík nekřupne.
 

Jdu dál, hlava vzpřímená, záda rovný a dělám, že se nic neděje. Jediný zvuk, který slyším jsou ptáci vysoko na obloze a moje boty, které klapou o chodník. Tady tu část zahrad znám jako sebe. Za mnou je stará studna, vlevo ode mě je malý altánek, vpravo zase kostel a přede mnou je zámek. Zrychlím.
Cítím, jak se jeho oči upírají do mých zad a hltá mě, jako bych byla kořist. Malá vystrašená holka sama v zahradě, stráže nikde a poslední měsíce má cenu zlata. Taková příležitost je málo kdy. Pro pytláky úplně dělaná. Zvlášť když je ta holka princezna.
Rychlým krokem se dám doleva, až dojdu k hlavní silnici. Po silnici projíždějí kočáry ze zámku i do zámku. Jsou plné různého zboží od kuchyně až po šperky. Proplétám se kolem sloužících a hrabat, kteří touží zahlédnout krále nebo královnu. Moje matka je už delší dobu nemocná a otec zůstává s ní. Už přes rok nevyšli mezi lidi a ve městě se dokonce zapomnělo, jak vypadají.
Konečně projdu první bránou a za ní je úplně jiný svět. Krásné a barevné tržiště se rozpíná po celé ulici. Jsou tady stánky plné různých surovin na vaření, ale i výrobky ze dřeva nebo stánky s různými sladkostmi. Zrovna u jednoho stojí hlouček dětí, každý má v ruce 1 tolar a hádají se o to, kdo z nich půjde první na řadu. Cukrář už pomalu neví co dělat a křičí, ať se uklidní nebo nedostanou nic.
 
O kousek dál stojí kočovní komedianti a hrají různé lidové písničky. Lidi u nich postávají a tancují do hudby. Výskají a smějí se, někdo drží v ruce džbán piva a podává ho ostatním, ať se můžou taky napít.
Lidé jsou tady prostě šťastní. Nemají žádné královské povinnosti, žádný strach, že jsou terčem pytláků, jsou tady tak krásně svobodní, až se mi z toho chce brečet. Natáhnu si kapuci pláště na hlavu a vydám se na trh.
A zase ten pocit. Už jsem na něho málem zapomněla a jeho oči mě zase hltají. Doufám, že se mu ztratím v davu, ale on mě pronásleduje jako laň, jako lovnou zvěř. Stráže zavolat nemůžu, to bych na sebe až příliš upozornila. Musím se mu prostě ztratit v davu.
Proplétám se kolem lidí, snažím se co nejvíc zatáčet, aby mě jeho oči nevyhledaly a snažím se na sebe neztrhnout pozornost. Dojdu skoro až k hlavní bráně, když na mě přestane zírat.
Zahnu do dalších zahrad, ale tyhle už jsou veřejné. Konečně jsem se trochu uklidnila. Nikdo tady není a je tady naprosté ticho. Jenom ptáci zpívají a jarní vánek mi cuchá vlasy. Sednu si na nejbližší lavičku a oddychnu si. Sundám si kapuci a prohrábnu si vlasy. Jsem tady sama, nikdo tady není.
Takový stres jsem ještě nezažila. Možná jenom tehdy, když mi řekli, že se budu vdávat.
Svatba! Úplně jsem na ni zapomněla. Mám se vdávat za devět dní a ke svému ženichu odjíždím už pozítří. O princi Trimnusovi se proslýchá, že je špatný člověk. Popravuje svoje lidi jen tak ze srandy a k ženám se nechová zrovna pěkně, ale je to silný spojenec. Nejsilnější jaký může na tomhle světadíle být. Teda hned po nás.
Podívám se nahoru na oblohu, abych si pročistila hlavu. Mraky vypadaly jako beránci a jarní sluníčko už hezky hřálo. Paprsky mě šimraly do obličeje a připadala jsem si, že jsem ve světě šťastná. Žádná svatba, žádní pytláci, žádné povinnosti, jenom já a zahrada.
Ještě chvilku koukám na nebe a potom vstanu a jdu se ještě projít. Projdu kolem altánku, kde se muchluje pár mladých lidí. Soukromí mají překrásné, kolem jsou jenom růže a živý plot. Ani si mě nevšimnou. Jsou aspoň rádi, že mají toho druhého. Kdyby je někdo přistihl, jdou oba do vězení.
Zamířím za roh, kde je snad největší soukromí v celé zemi. Procházím zrovna okrasného keře, když se v něm něco hejbne. To byla jenom myš, určitě. Otočím se ať se lépe porozhlédnu, ale v tom mě někdo chytí kolem pasu a rukou mi překryje ústa. Jsem k němu otočená zády, takže mu nevidím do obličeje. Pytlák! Proletí mnou ta myšlenka jako blesk. Ale jak se dostal až sem? Myslela jsem si, že mě ztratil v davu.
Snažím se mu vytrhnout, ale je moc silný. Zavede mě za ten okrasný keř a sedne si se mnou. Tak a je to tady, teď mě omráčí a zanese mě někam do lesa. Snažím se zavolat o pomoc, ale místo toho vydám jenom přidušený zvuk.
,,Pšššt, ještě tě někdo uslyší a všechno zkazíš.“  Ozve se za mnou. Ten hlas poznám. Tak krásný, jemný a okouzlující.
Pustí mě a já se pomalu a potichu otočím a spatřím ho. Ty jeho medové vlasy, plné rty, pomněnkově modré oči, široká ramena a jeho uličnický úsměv.
Ale tohle se stát nemělo. Ne, tohle je špatně. Skloním hlavu a dívám se na svoje ruce. Chytne mě za bradu, zvedne mi ji tak, abych mu viděla do očí. Zadívám se do těch překrásných očí a vím, že je to možná naposledy co je vidím.
,,Tohle je špatně.“ Hlesnu.