Call me friend but keep me closer I. ✓

-11-

Když jsem vylezla z kabinky, mé oči byly celé rudé a opuchlé. Nos jsem měla narůžovělý a působila jsem úplně otřesně. Nemohla jsem zavolat tátovi, aby mě vyzvedl, protože by poznal, že jsem brečela a já mu nemůžu říct proč. Ne za těchto okolností. Ohlédla jsem se po malém záchodovém okénku, skrz které bylo vidět ven na fotbalové hřiště. Venku stále pršelo a místo, aby pomalu přestávalo, byla celá průtrž mračen intenzivnější. Zřejmě se dnešní počasí sladilo s mojí náladou. 

Lehce jsem si opláchla tvář a oči a ubrousky na ruce se usušila. Vlasy jsem si sepnula do drdolu a více se ponořila do hloubky mého svetru. Byl mnohem větší, než se na první pohled zdál. Rukávy jsem měla od slz celé promočené, proto jsem si je trochu povytáhla níže a schovala tak své unavené dlaně. Kdybych teď měla mikinu, nasadila bych si kapuci a pokusila se zneviditelnit. Doufala jsem, že jsou všichni stále na obědě a nikoho nepotkám, protože nemám náladu někomu něco vysvětlovat. Obzvlášť ne Liv. Naposledy jsem se prohlédla v malém špinavém záchodovém zrcadle a opatrně vyšla ven na chodbu. A přesně, jak jsem nechtěla, když jsem vyšla, narazila jsem do poměrně povědomé osoby, která byla jedna z posledních, kterou jsem teď potkat nechtěla. 

,,Alex-" pronesl mé jméno trochu naštvaně. Když ale vzhlédl k mé tváři, zmlkl a jeho výraz zněžněl. ,,Co se stalo?" Ačkoli jsem si ho snažila držet co nejdál od těla, Kyleova ruka přesto vyletěla k mé tváři a trochu ji pozvedl, aby si mě prohlédl. ,,Někdo ti ublížil?" Najednou se v jeho očích leskla starost, což trochu pohnulo s mým zatvrzelým srdcem, kterém s jeho osobou už nechtělo nic mít. Nikdy jsem nebyla tak slabá a citově vyčerpaná jako teď, proto když jsem znovu popotáhla a do očí se mi nahrnul nový příval slz, vzdala jsem veškerou snahu si držet všechny od těla, mé zábrany jakoby doslova ze mě opadly a já se vkradla Kyleovi do náruče. Bez váhání obmotal své ruce kolem mého těla a pevně mě stiskl. Naše objetí trvalo jen pár vteřin, ale bylo to přesně to, co jsem tolik potřebovala. 

,,Mohl bys mě, prosím, hodit domů?" Znovu jsem popotáhla a rukávem si utřela nos. Působila jsem jako troska. Stačil mi jeden hloupý víkend a já se z ní úplně pobláznila. Jen dva hloupé dny stačily na to, aby mi zlomila srdce. 

,,Jasně. Pojď," vzal mě kolem ramen a vyvedl ven ze školy. Cestou k jeho autu jsme mlčeli a jakmile na nás začaly dopadat ledové kapky deště, trochu jsme zrychlili. Otevřel mi dveře od spolujezdce a já vplula rychle dovnitř. Pak oběhl autu a usedl vedle mě. Strčil klíček do zapalování, ale neotočil s ním. Místo toho se zarazil a otočil ke mně. ,,Jestli tě mám po tom všem hodit domů, chci vědět, co se stalo. Musím vědět jestli ti někdo ublížil." Odhodlaně vzhlédl k mým vyděšeným očím. Nevěděla jsem, co říct. Pokud mu řeknu pravdu, může to vyzradit celé škole. Nebo se naštve, vyhodí mě z auta a nechá mě tu v dešti. Budu pro něj nechutná? Odporná buzna?

,,Nikdo mi neublížil," zakroutila jsem odhodlaně hlavou, i když to tak úplně nebyla pravda. Sice mi neublížila fyzicky, ale srdce mě bolelo víc, než jsem kdy myslela, že může bolet. ,,Nemůžu ti říct, o co jde." Zakroutila jsem rozhodně hlavou. Kyle se prudce nadechl a zavrtěl se v křesle. 

,,Alex, můžeš mi říct cokoli. Omlouvám se za ten polibek, byl jsem opilý a špatně jsem si to vyložil, ale pořád jsem tvůj kamarád a pokud tě najdu ubrečenou někde na chodbě, chci vědět proč." Nenechal se jen tak odbít a trval si na svém, že mu musím okamžitě říct, o co jde. Těkala jsem mezi jeho očima a přemýšlela, zda mu to říct. Potřebovala jsem to, ale měla jsem takový strach, že mě bude soudit. Sakra, vždyť to byla přece Blake! Co jsem mohla čekat...

,,Jde o Blake," šeptla jsem. Překvapeně pootevřel pusu, ale nic neřekl. Poslušně čekal, co ze mě vypadne dál, avšak jeho zmatený výraz mluvil za vše. ,,Celou dobu si se mnou jen hrála a já ji na to skočila. Myslím, že jsem se do ní zamilovala," Vyhrkla jsem po menší odmlce a ihned se rozbrečela. Bylo mi z toho na nic, ale zároveň se mi děsně ulevilo, že jsem to konečně někomu řekla. Bála jsem se na Kylea podívat, proto jsem jen hleděla na své promočené tenisky a tiše popotahovala. 

,,Ty a Blake? Maxova sestra Blake?" ujišťoval se poměrně zmateně. Mlčky jsem přikývla. ,,Jak?" 

,,Na tom večírku po tom našem-" nedořekla jsem to a jen na něj pohlédla. Pochopil, o čem mluvím. ,,Šla jsem najít záchod, ale místo toho jsme narazila na ní v jejím pokoji. Prostě se to stalo a nevím, proč ani proč zrovna ona. Prostě to tak cítím a myslela jsem si, že to tak třeba cítí i ona, protože celý víkend to tak vypadalo, ale teď? Je zase s Joshem a dělá, jakoby se naprosto nic nestalo." Najednou se můj smutek změnil ve vztek. Pevně jsem stiskla dlaně k sobě, až mi určitě zbělaly klouby a zhluboka se nadechla. Kyle se uchechtl. 

,,Blake taková už prostě je. Ráda si s lidmi hraje. Mrzí mě, že se to stalo i tobě, ale ona za to nestojí. Rozumíš? Někde tam venku je možná někdo, kdo ano a čeká na tebe. Blake je jen malá figurka, která tě má posilnit a posunout dál," vzal mou sevřenou pěst a opatrně ji otevřel. Pevně ji stiskl a přitáhl si mě do náruče. Byla jsem mu vděčná. Přesně tohle, někoho takového, jsem teď k sobě potřebovala. A vlastně nevím proč, ale když se ode mě odtáhl, políbila jsem ho na tvář. S city to nemělo co dělat a myslím, že i Kyle ví, že tenhle vlak pro nás oba u dávno odjel, ale Kyle byl hodnější, než Blake tvrdila a i přesto, že jsem ho odmítla a svěřila jsem se mu ohledně mé lásky k holce, do které byl dřív očividně taky zakoukaný, byl tu pro mě. Byl přesně ten typ kamaráda, který tu umí být i pro druhé a já mu v tuhle chvíli nemohla být vděčnější. Lidé chybují, Kyle chybuje, ale možná, že bych mu měla dát druhou šanci. Přece jen před tím incidentem jsem na večírku poznala, jak dobrý kamarád by mi mohl být.

,,Děkuju." Vydechla jsem, jakmile jsem se odtáhla. Kyle nahodil lehce zmatený a nejistý úsměv, ale ihned se vzpamatoval a opět se hrdě napřímil. Odhodlaným pohybem otočil klíčky a nastartoval.

Cestou domů jsme oba mlčeli. Sledovali jsme cestu před námi a občas jsem viděla, jak po mě střelil pohledem. Déšť bubnoval do střechy našeho auta a stěrače za doprovodu slabého skřípání stíraly kapky z čelního skla. Když zastavil před mým domem, trochu nejistě se ke mně otočil. Znovu jsem mu poděkovala a abych utvrdila svá slova, pevně jsem mu stiskla ruku. 

,,Takže ráno?" Zeptal se nejistě, když jsem otevřela dveře, abych vystoupila. Kyle byl ten typ kluka, co se nenechal jen tak odbít, a proto jakmile ucítil jen slabý závan naděje, šel si za ním. Chtěla jsem ho ve svém životě, dát mu druhou šanci, ale jen jako kamaráda. Doufala jsem, že to chápe a smířil se s tím, proto jsem s úsměvem přikývla. Ještě jsem mu zamávala na rozloučenou a on pak opustil naší ulici. 

Užívejte prázdniny :))