Setkání z války /Vilkinhof/

„Vím, že mi lžeš,"

David seděl u sebe v bytě, ale tentokrát ne sám. Byl s ním i Roman, který mu něco říkal, ale David ho absolutně nevnímal. Musel pořád myslet na to co se stalo, ale nešlo to na něm znát. Ani Roman si nevšiml toho, že ho David neposlouchá. Když se David konečně dostal zpátky do reality, Roman byl u konce svého vyprávění. „Co si o tom myslíš ty?" zeptal se ho Roman. David, který doufal, že tahle otázka nepřijde se snažil vymyslet co nejlepší odpověď, aby to nevypadalo tak blbě. Na nic nepřišel, tak přiznal pravdu. „O čem?" odvážil se ho David konečně zeptat. Roman, který byl do teď úplně v pohodě, trochu znejistil. „Jsi v pohodě?" David začal být na tuhle otázku alergický. „Nevím proč by nemělo být, jen to byla náročná služba," vymlouval se David. Roman se na něj jen tak povzbudivě usmál. „Měl jsi to říct rovnou, mohl jsi jít spát. Stejně jsi mě neposlouchal," řekl starostlivě Roman a lehce pohladil David po ruce. David se snažil o aspoň lehký úsměv, ale nějak mu to nešlo. Nechtěl mu dál lhát, ale musel. Nedokázal ani jedno, čelit pravdě nebo dál lhát. Nakonec poslechl Romana a šel si lehnout. Otočil se k němu zády, aby ho mohl poslouchat a vyplatilo se mu to. „Vím, že mi lžeš a že tě něco trápí. Je to něco co mi nechceš nebo nemůžeš říct," začal Roman a otevřel se další flašku piva, „ten tvůj známí, mám takovej divnej pocit, že za to může on. Vždycky jsem věděl, že něco mezi námi bude chybět, ale nemyslel jsem si, že to bude zrovna důvěra." David dostal takový divný pocit, nikdy to nepociťoval, ale chtělo se mu brečet. Po pár pivech, kdy v sobě měl Roman pár promile mu řekl všechno o tom výzkumu co dělal v Rusku. Když usnul s hlavou položenou na stole, David si to všechno co nejrychleji zapsal. Měl všechno a dokonce i víc než potřeboval.

Budou ho Jakub a spol ještě otravovat?