Chvíle lásky | ✔️

56. kapitola | Malfoyův medailon

/1.4. 1978/

Hestia Jonesová dnešní den neměla ráda. Byl totiž Apríl, svátek šprýmařů a filutů, kteří neměli nic lepšího na práci než si střílet z jiných chudáků, kteří na tento den tradičně zapomněli. Přesně mezi takové chudáky patřila právě Hestia, což o ní bylo známo. Tudíž, jakmile sestoupila ráno do Nebelvírské společenské místnosti, už tam seděl James se Siriusem a mávali na ní falešným dopisem od Luciuse, kde tvrdil, že si Narcissu nevezme.

Byl to blbý vtípek, to nakonec oba Pobertové uznali a Lily zpětně oběma vyhubovala. Jenže Hestiu tohle ranilo více než by sama čekala. Myslela si, že po skoro devíti měsících už se něčím takovým nenechá zmátořit a nezasvítí jí oči tak jako tomu ráno bylo. Vždyť - pro merlina - ví moc dobře, co je to za člověka. Vezme si Narcissu Blackovou, svůj to stůj. Nevymění cudnou a ctnostnou Blackovou za divokou krvezrádkyni Jonesovou.

Už by ses s tím měla smířit, nařídila sama sobě černovláska při pomyšlení na toho blonďatého svůdníka. Je to kretén, debil, kokot, exot, blbec, zmetek, mezek, vůl, pták, osel a páv. Takového otce přeci nechceš pro Mathea.

Položila své ruce na bříško a usmála se. I když stále chovala city k Luciusovi, zdaleka se nikdy nedokázaly vyrovnat tomu, jak moc milovala to malé stvoření, které v ní už skoro devět měsíců rostlo a žilo. Dělila se s ním o svoje tělo a přeci jej nevnímala jako cizopasníka či parazita. Byl to dar, i když velmi plánovaný... a ze špatných důvodů. Ale mělo to tak být.

Rozhlédla se okolo sebe, dnešní den byl jako z růže květ. Sice bylo teprve prvního dubna, ale příroda se probouzela k životu. Zima už dávno skončila a vládu převzal měsíc duben. Cítila takovou radost, že už začíná jaro. Sice to znamenalo, že se blíží zkoušky OVCE, ale také to znamenalo to, že všechno přicházelo zpět k životu.

Dorazila do kouzelnické vesnice Prasinky, kde sledovala, jak její obyvatelé oprašují předzahrádky, kde hosté mohou sedávat na čerstvém vzduchu. Jak ona tuhle vesničku zbožňovala! Každého majitele každého obchodu, který svou práci odváděl s takovou radostí a vášní.

Najednou ovšem zahlédla někoho, kdo v Prasinkách rozhodně neměl co dělat. Nebyl to určitě student, už zhruba šest let. Měl na sobě černý kabát a ve své svalnaté ruce držel černou vycházkovou hůl, na jejíž konci se nacházel stříbrný symbol. Ovšem nejvíce ikonické pro tohoto kouzelníka byly jeho vlasy. Bílé jako sníh a delší než ty její.

,,To si ze mě dneska opravdu někdo dělá srandu," vydechla utrápeně Hestia při pohledu na svého ex milence. Neviděla ho už sakra dlouhou dobu, naposledy též v Prasinkách, když tu byla se Stefani. A to už je skoro půl roku. Záhy pochopila, proč se nachází právě v Prasinkách. Čeká zde na svou snoubenku. Určitě pronajal nějaký pokoj u madame Rosmety, doufajíc, že ji svede k nepravostem, které ovšem Narcissa dělat před svatbou nemá.

,,Hestio," splynulo mu ze rtů její jméno. Nejdříve si všiml jejích vlasů v barvě peří havrana, pro ni tak typické. Avšak pohled mu rychle sklouzl o trochu níže. Spatřil její obrovské těhotenské břicho, které se pokoušela schovat pomocí velkého trička. Ovšem on moc dobře věděl, jak velké její bříško má být. ,,Dlouho jsem tě neviděl. Jak se máš?"

,,Ty se mnou mluvíš," povzdechla obočí na oko překvapeně. ,,Není to snad zakázané? Nebojíš se snad, že tě uvidí tvá drahá?"

,,Drahá jsi především ty," uchechtl se sarkasticky, ale jeho vtip nesklidil žádný úspěch. ,,Pardon, to jsem nemusel. Ale zeptám se, když se takhle vidíme... peníze ti nechybí, že? Nebo snad naopak přebývají?"