Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟖.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝ALE MOŽNÁ JE LEPŠÍ ŘÍCT PRAVDU, JEŽ VYVOLÁ SLZY, NEŽ LHÁT PRO TO, ABY VIDĚL JEJÍ ÚSMĚV, KTERÝ SI ANI NEZASLOUŽÍ.❞

„Ty dneska celý jen záříš, miláčku," zavrněla spokojeně Daphne Greengrassová a objala Blaise zezadu. Cítila teplo sálající z jeho pevných zad na svém nahém těle a tváří přejížděla po jeho kůži, jako lísající se kočka. Blaise uchopil její ruce, jimiž jej hladila po břiše, a usmál se, když ucítil, jak mu šíji posévá polibky.

„Tak si dávej pozor, ať z toho neoslepneš," doporučil jí hravým hlasem a ona se k němu ještě chvíli tiskla, než se s širokým úsměvem posadila vedle něj. Fascinovaně si ho prohlížela, jako kdyby jej pořádně viděla teprve nyní.

„Takového Blaise jsem neviděla už dlouho," poznamenala trefně Daphne a nahnula se k němu, aby jej mohla políbit. Blaise si uvědomil, že má pravdu. Po dnešku byl skutečně veselý a hýřil dobrou náladou. Vlastně si ani pořádně nepamatoval, kdy naposledy se cítil takhle uvolněně.

„Možná se teď věci skutečně začínají obracet k lepšímu," volil opatrně slova a doufal, že se v tomhle nemýlí. Problémy a smůla se mu přece nemůžou věčně lepit na paty. Někdy to už musí přestat. A teď, když byl jeho otčím za mřížemi, by všechno mohlo být o něco jednodušší. Teď už snad nebude tolik paranoidní a nebude se věčně ohlížet přes rameno, zda jej náhodou Angus nepronásleduje. Přestane se skrývat pod zastíracím kouzlem, kdykoliv půjde do práce nebo z práce.

Daphne vypadala ještě spokojeněji, a znovu ho políbila. „To ráda slyším. Znamená to, že na sebe budeme mít konečně zase víc času?" vyzvídala. Téhle otázky se Blaise trochu obával. Vtiskl jí na tvář malý polibek a vymanil se z jejího sevření, rychle rozmýšleje, co jí na to odpoví. Dobrá nálada trochu poklesla a do srdce se mu zabodly výčitky. On si ale skutečně myslel, že nyní, když s Daphne tvoří pár, to bude jiné. Jenže pro něj se nic nezměnilo. Vídali se, milovali se spolu a všechno kolem nich bylo takové nejasné. Jediné, co se změnilo, bylo to, že nyní už se neskrývali a Blaise se k Daphne neplížil o půlnoci. Nevěděl, jak dlouho takový „vztah" přežije. A jestli vůbec má cenu se snažit o to, aby jej zachovali. Kdyby byl šťastný a cítil v jejich vztahu budoucnost, nejspíš by si takové otázky nepokládal. Pokaždé přišla buď ona nebo on, občas v ní Blaise hledal útěchu, jindy zas po sobě jen toužili a chtěli být v přítomnosti toho druhého.

Byla v tom touha, žádná láska. Alespoň z Blaisovy strany. Nejvíc se bál toho, že Daphne to cítí jinak, a on jí pravdou zlomí srdce. Ale možná je lepší říct pravdu, ač bude znamenat slzy, než lhát pro to, aby viděl její úsměv.

„To ti nedokážu říct, Daph. Možná to zůstane stejné, možná se budeme vídat častěji než doposud. Vážně nevím," odpověděl jí neurčitě a vstal. Daphne trochu zmizel úsměv z tváře, ale vyrovnaně přikývla.

„Já vím, neměla bych tak naléhat. Já se tě jen zkrátka nedokážu nabažit..."

Blaise se pokusil o úsměv a vyhýbal se očnímu kontaktu. Dříve ho tolik netrápilo, že jí lhal přímo do očí a využíval ji a její tělo jen pro rozptýlení a odehnání problémů, alespoň na chvíli. Ale nyní si to vyčítal a necítil se dobře. Pamatoval si, co mu řekla Astorie, a on Daphne přece vůbec ublížit nechtěl. Jen si nejspíš nemyslel, že to zajde až takhle daleko.

„Uvidíme, Daph," zopakoval znovu a pak se zbaběle zavřel do koupelny. Pustil si v umyvadle proud studené vody a opláchl si obličej.

Měl Daphne rád. Ale nemiloval ji. Vlastně nejspíš nikdy nemiloval žádnou dívku, se kterou byl. Vážné vztahy neměl žádné, vždycky to byly jen románky na jednu nebo na víc nocí. Jistěže se mu líbila spousta dívek, které s ním tehdy chodily do Bradavic. Ale do žádné z nich se nezamiloval. Nedovolil si to. Utíkal před láskou, která by ho mohla naprosto zničit. Bál se další bolesti. Nechtěl už znovu trpět. Nechtěl, aby nad ním měl někdo kontrolu, nechtěl, aby znovu spadl na kolena a stal se slabým. A tak všechny city potlačoval a snažil se je uhasit.

Existovala jen jedna dívka, která by v něm lásku možná dokázala zažehnout. Blaise si nebyl jistý. Možná, že kdyby si to dovolil, přestal se kontrolovat a nechal city, aby nad ním převzaly nadvládu, třeba by se do Hermiony dokázal zamilovat. Jistěže se mu líbila, z té malé vševědky s hustou hřívou a velkými předními zuby přece jenom vyrostla krásná žena. Blaise by lhal, kdyby tvrdil, že mu u žen na vzhledu nezáleží. Do čtvrtého ročníku v Bradavicích by o Hermionu ani pohledem nezavadil. Ale teď to bylo jiné.

Nejenže byla krásná, byla taky chytrá a svérázná, měla svou vlastní hlavu a dokázala být paličatá. Stála si za svým a dokázala jít za svými sny, a to se Blaisovi líbilo. Nevzdávala se. Rozdávala lásku, byla loajální a laskavá. Měl ji rád, ale -

Zase to ale. Blaise si zhluboka povzdechl a pohlédl na svůj odraz v zrcadle. Podíval se do očí toho dospělého muže, jenž si často připadal jako ztracený a vyděšený malý kluk, který vlastně neví, jak s tím životem a jeho nástrahami naložit. Kdyby se do něj Hermiona, čistě hypoteticky, dokázala zamilovat... byl by schopný jí tu lásku vrátit? Nebo by jen bral? Dokázal by Hermioně dát to, po čem by toužila? Nebo by to bylo stejně jako s Daphne, jen vztah, který nemá budoucnost? Byla by jako slavík lapený ve zlaté kleci, z níž se nedá uniknout.

Blaise si znovu opláchl obličej. Co když zkrátka není schopen milovat? Co když jej strach příliš ochromil a on tomu nezvládne vzdorovat? Co když prostě nedokáže rozbít ty zdi, jež si kolem sebe pečlivě postavil, aby se už nic z minulosti znovu neopakovalo?

Kdo by byl skutečně v pasti? Hermiona, nebo on?