Setkání z války /Vilkinhof/

Skoro pořád lhát

David si co nejdřív domluvil schůzku s Adamem, Jakubem a tím třetím chlapem. Vyšlo to tak, že Roman měl službu, takže mohli být u něj v bytě. „Na co nás tak nutně potřebujete všechny?" přivítal ho nepříjemným tónem hnědovlasý muž. „Asi jsem mu chyběl a chtěl se pochlubit svým úlovkem," zasmál se ironicky Jakub a jako první se posadil ke stole, kde už seděl i David. Když se všichni čtyři posadili, David začal. „Mám to," řekl. Jakub byl první, který reagoval: „To bylo nějaký rychlý, ne?" „Nechci se bavit o tom, jak jsem to udělal, ale mám to," odpověděl David a podal mu papír. Po tom co si to přečetl, tak se na Davida podíval. „To je všechno?" zeptal se ho hnědovlasý. „Nic víc mi nebyl schopný říct," řekl David a podíval se na Adama, který celou dobu mlčel. „Dobře, je toho dost, sice jsou to skoro nepodstatné informace, ale všechno se hodí," kývl hlavou Jakub, který byl snad ze všech nejklidnější. Nakonec se všichni odebrali k odchodu, všechno proběhlo rychle. Jediný kdo zůstal byl Jakub. „Vy jste s ním fakt šťastný?" zeptal se nejistě Jakub. David se na něj podíval. „Já jsem vás o tu pusu neprosil, to byl čistě váš nápad," odpověděl nepřímo David, „byla to chyba, která se neměla stát a nebude se opakovat." „Tohle bude mít dohru s tím počítejte," ukončil to naštvaně Jakub. David se jen pousmál, šlo to rychleji než čekal, konečně od nich bude mít pokoj a nebude muset Romanovi skoro pořád lhát. Úsměv mu spadl když si uvědomil, že to co Roman řekl ještě předtím než mu vyklopil všechno o tom výzkumu ho dostalo. Netušil, že to bude na něj tak moc působit. David se musel zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. Nikdy by netušil, že mu bude na někom tak moc záležet a že by mohl někdy někomu takto ublížit jen svým chováním. „Překvapuju sám sebe," zamumlal David.