Vteřinu na rtech, roky na stehnech. /dokončeno/

Má neslavná minulost

Jak jsem se sem, na psychiatrii v Motole, vlastně mohla dostat? Tuhle otázku často kladu sama sobě, když čekám povinnou hodinu po jídle, než zase otevřou záchodky, abych si mohla zacvičit. K zkoušení různých diet jsem měla sklony už v jedenácti letech. Je hrozné uvědomit si, že více jak třetinu svého dosavadního života nesnáším své tělo, nesnáším sebe sama. Asi ve třinácti jsem se dokonce sebepoškozovala, to byla ale naštěstí jen krátká epizoda mého života, po které nezbylo víc než pár jizev na zápěstích a stehnech.

Jenže o rok později jsem si řekla, že takhle už to dál nejde. Téměř čtyři roky jsem se snažila zhubnout ale na mé postavě to stále nebylo znát. Pár vrstevníků se mi v té době začalo posmívat a já hledala únikovou cestu. Dlouho jsem si prohlížela různé "pro ana" blogy, až jsem ji našla v anorexii. Anorexie pro mě byla únikem. Když jsem hlídala kalorie a kolik denně udělám sklapovaček, neměla jsem čas zabývat se hloupými narážkami na mou postavu. V hlavě jsem měla jen své vysněné tělo, na nic jiného jsem nemyslela. Nespočetněkrát jsem myslela na to, že to vzdám, že se spokojím s tím co mám. Jenže vždy mě to zase dostihlo, někdy pomaleji, někdy rychleji, ale anorexie byla celou tu dobu pořád ve mně. A doposud mě neopustila.

Je to věrná přítelkyně, která se na vás jen tak nevykašle, podrží vás v nejhorším, připomene vaše cíle. Jenže občas na ni začne někdo žárlit. Můžou to být rodiče nebo nejlepší kamarádka a ty se budou pokoušet dostat vás z její blízkosti. Budou se snažít získat si vás jen pro sebe, ukradnout si vás. Jenže tou dobou už jsem já byla pevně v její náruči, nic už mě nemohlo zastavit. A tak to došlo tak daleko, že mě před týdnem přivezli na tohle hrozné místo.

Matka brečela, když jsem si balila věci a brečela i cestou v autě. Otec jen němě přihlížel s prázdným výrazem ve tváři. Samozřejmě, že se mi oba nejdřív snažili domluvit. Jenže když ani po dvou měsících jsem jejich žádosti, prosby ani příkazy nebrala na vědomí a dál ubírala na váze, nezbyla jim jiná možnost. A tak jsem teď tady. Jestli se odtud někdy dostanu, k matce se určitě nevrátím. To, že mě sem nechala zavřít jí nikdy neodpustím. Ani otci, že s tím něco neudělal. Oba přece moc dobře vědí, že mě to tady zničí..