Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟗.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝NECHTĚLA, ABY SE MUSELY UTÁPĚT V HLUBINÁCH SMUTKU, Z NICHŽ SE MÁLEM NEDOSTALA ANI ONA SAMA.❞

,,Tak jak jsi se měla? Užila sis to?" vyzvídala netrpělivě Josephine, zatímco si v pokoji spolu s Violett před spaním povlékaly postele. Její malá kamarádka se vrátila těsně po večeři a zářila jako sluníčko, takže se musela usmívat i Jo, která věřila, že se teď věci mezi Blaisem a Violett zase zlepší. A přestože o tom byla přesvědčená, chtěla to slyšet i od ní.

,,Bylo to skvělý! Procházeli jsme se po Londýně a byli jsme i v takové jedné zajímavé ulici, jo a měla jsem zmrzlinu! Dvakrát!" zahlásila nadšeně a Josephine se musela zasmát. Violett zapnula knoflíčky na povlaku na polštář, a pak vstala a utíkala zalít své fialky. Josephine ji s úsměvem pozorovala. Blaise by určitě potěšilo, kdyby viděl, jak se o květiny od něho pečlivě stará.

,,Tak to je dobře. A přijde za tebou zase někdy?"

,,Říkal, že jo," přikývla Violett a jemně odtrhla pár hnědých lístečků. Pak kvítka obdařila pyšným pohledem a hupsla zpátky na postel.

,,Jsi ráda? Půjdeš s ním zase někam?"

,,Půjdu," řekla rozzářeně a Jo vydechla. Mezi prsty svírala lem teplé deky a vypadalo to, jako by se mezi něčím rozhodovala. Nakonec se zvedla a došla k posteli Violett - to byly tak tři čtyři kroky, jelikož jejich pokojíček nebyl příliš velký. Posadila se na kraj Violettiny postele a pak děvčátko objala kolem ramen.

,,Mám tě ráda, víš to?" zašeptala jí do ucha a na tváři ji polechtaly Violettiny světlé vlásky. Dívenka se usmála a obtočila paže kolem pasu své nejlepší kamarádky.

,,Já tebe přece taky," zamumlala a důvěrně se k ní přitiskla. Josephine ji objala ještě pevněji a opřela si hlavu o tu její. Vnímala její blízkost a teplo vycházející z jejího těla a myslela na Johnnyho a Coralii, na ty dvě děti, se kterými se spřátelila ještě před tím, než se tu objevila Violett. Oba dva byli ve stejném věku jako Via, ale k žádnému z nich si nevytvořila tak rychle tak pevné pouto, jaké měla právě s Violett.

Johnny tu byl jen pár týdnů, Coralie asi tři měsíce. Pamatovala si na to, jak malého chlapce učila vázat tkaničky. Bylo to jednoho odpoledne v létě, kdy se všechny děti chystaly ven. Johnny musel dostat nové boty, jelikož z těch jeho starých se už odlupovala podrážka. Jakmile děti vyběhly ven, Jo si všimla malého chlapce, který seděl na schodech, jež vedly nahoru do dětských pokojů, a nešťastně se koukal na své boty s tkaničkami, do kterých se nemohl dostat.

,,Copak se děje?" ptala se ho opatrně Josephine a on k ní zvedl uplakané oči.

,,Jsou mi malé," vysvětlil plachým hláskem. ,,Ale nemůžu to nikomu říct, protože jinak by se vychovatelky zlobily a já nechci dostat nějaký trest."

,,Přece sis ty boty zkoušel, jak ti mohou být malé? Noha ti ještě nestihla vyrůst."

,,Tak se koukni; nedostanu se do nich," předvedl jí, jak se snaží dostat do bot. Dokázal dovnitř prostrčit jenom prsty a dál to nešlo. ,,Vidíš? Prostě mi jsou malé."

,,Ale Johnny, vždyť si je musíš nejdříve rozvázat!" zasmála se Josephine, když rozlouskla jeho problém. Tkaničky byly příliš utažené a zavázané.

,,No... ale já si je pak neumím zavázat," svěřil se jí potichu Johnny, jako by se bál, že by jej někdo mohl zaslechnout. Josephine se usmála a rozešla se k němu. Klekla si před něj a tkaničky mu rozvázala, boty povolila a chlapec do nich tak mohl strčit nohy.

,,Je to jednoduché, podívej," řekla mu Jo a pomalu mu předváděla, jak si boty zavázat. Byla to samá klička a Johnny si uvědomil, že si ani nepamatuje, jak začínala. Nejspíš musel vypadat opravdu zmateně, protože Jo mu položila ruce na kolena a mrkla na něj. ,,Neboj se, to se naučíš. Budeme to spolu trénovat, co ty na to?"

,,Tak jo," souhlasil.

,,No vidíš. Tak pojďme, ať na nás nečekají," popohnala ho a Johnny ji chytil za ruku. Za pár týdnů si jej adoptovala nová rodina, ale Johnny už si sám uměl zavázat tkaničky.

S Coralií se seznámila přibližně dva roky od Johnnyho odchodu. Dívenky s dlouhými černými vlasy si nikdo nevšímal, ostatně tak to bylo u každého dítka, které sem přišlo. Jo se o ni postarala, když Coralie upadla na betonu a poranila si koleno. Od té doby byly dívky pořád jen spolu; kde byla Josephine, tam byla i Coralie, která za ní pořád chodila jako pejsek a všechno dělala stejně jako ona. Všichni jim říkali, že jsou jako dvojčata, navíc byly obě tmavovlasé a vlasy nosily spletené do copů. Ale i dvojčata se po čase rozdělila - Coralie odešla do nového domova a Jo zase zůstala sama.

A pak se seznámila s Violett, s dívenkou, která se rychle stala její nejlepší kamarádkou. Vlastně měla pocit, jako by to byla její mladší sestra. Cítila potřebu ji neustále chránit a starat se o ni, aby byla v pořádku a v bezpečí. Vždyť byla ještě malá, stejně jako Johnny nebo Coralie. Josephine si přála, aby se rychle přenesla přes ztrátu svých příbuzných, aby se nemusela trápit dlouho. Protože Josephine velmi trpěla, když musela po ztrátě otce a babičky odejít do sirotčince. Trvalo měsíce, než přestala dennodenně plakat a vyšla z apatie; neměla tu nikoho, kdo by jí pomohl, kdo by ji utěšil. A protože na vlastní kůži sama zažila, jaké to je, rozhodla se, že se bude starat o ty děti, které budou pomoc potřebovat a které ji přijmou. Nechtěla, aby se musely utápět v hlubinách smutku, z nichž se málem nedostala ani ona sama.

,,Tak, a teď už šup na kutě, ano? Dnes máš za sebou dlouhý den a musíš nabrat sílu na ten zítřejší," řekla po chvíli mlčení Josephine. Violett kývla a pustila ji. Jo její objetí začala okamžitě postrádat. Blondýnka si poslušně lehla do postele a Josephine ji přikryla dekou až ke krku. Dala jí něžnou pusu na čelo a usmála se na ni. ,,Tak dobrou noc. Ať se ti něco hezkého zdá."

,,Dobrou," popřála jí taky Violett a zívla. Jo se na ni ještě krátce podívala a pak potichu zhasla. I ona si vlezla do postele, ale ještě dlouho poté nemohla usnout.

Děsila ji ta představa, že přijde den, kdy odsud do nové rodiny odejde i Violett. Chtěla pro ni jen to nejlepší, ale najednou si nedokázala představit, že by tu měla být zase sama.