Thousand butterflies

17. - Neopouštěj Mě

Srdce mi vynechalo pár úderů. Svět byl najednou pomalejší. Do oči se mi nahrnuly slzy. Ona-ona havarovala?!

„J-jak jak je na tom? "

„Asi by bylo lepší, kdyby jste přijela a já vám to řekl osobně."

„Dobře. Za půl hodiny tam jsem. "

„Dobře. Nashledanou."

„Nashledanou, " típnu mobil a hned se běžím oblést.

***

Sedím v autě a jedu směr nemocnice. Cestou se ještě zastavím pro rudou růži. Bethina nejoblíbenější. Jak naschvál se zastavím v koloně. Fakt horší už ti být nemůže. 

Jakmile to jde, odbočím a vezmu to polní cestou. Auto sebou háže, ale nevnímám to. Hlavně abych už byla v nemocnici.

***

Zaparkuju co nejblíž ke vchodu. Vezmu si věci, růži a vylezu ven. Ve spěchu ani nevim, jestli jsem zamkla auto nebo ne, ale to mi je teď jedno.

Na recepci se zeptám, na jakém pokoji leží. 130. Třetí patro. Rychle běžím k výtahu a zmáčknu tlačítko. Jakmile se otevře, nastoupím do něj a zběsile mačkán tlačítko s číslem 3. Výtah jede hlemýždí rychlostí. Není to ani tak dávno, co jsem v jednom z těchto pokojů ležela já.

Nenávidim nemocnice. Ten smrad. Ty bílé zdi. Zvuk pípajících strojů. Prostě fuj. A přesto jsem teď tady docela často. Už jako návštěva či pacient. A když už tady neleží žádný z mojich kamarádů nebo blízkých, jdu za znamím jakožto za pracovníkem. Je to celkem creepy. Kolikrát člověk navštíví nemocnici. Zkusili jste to někdy počítat? Kolikrát za dětství se objevíte v téhle hnusné budově?

Tady život jak začíná, tak končí.

Já jsem tu strávila většinu dětství. Ptáte se proč? Nejen, jak jsem se už zmiňovala, kvůli šikaně a tím pádem kvůli nějakým zraněním či pokusům o sebevraždu, ale když už jsme nebyla ve škole, byla jsem tady. Samozřejmě že jsem bývali doma, ale mamka mě tam nechtěla nechávat samotnou, takže mě dávala sem, za svoji dobrou kamarádkou, která dělala na recepci, takže se o mě mohla v pohodě starat. Ikdyž mě většinou posadila ke svému notebooku ať si tam hraju nějaký hry. Alicya mi celkem chybí. Měla jsem ji moc ráda. Určitě se za ni někdy zase stavím.

***

Otevřela jsem dveře pokoje s číslem 130. Jakmile jsem ji uviděla, spustili se mi slzy. Ležela tam, nehybně jakoby vůbec nežila, do rukou jí vedlo několik hadiček a pokojem se rozezníval zvuk pípajících strojů, který mi dávaly jistotu, že stále žije.

„Lásko..." vydechla jsem vystrašeně.

„Dobrý den. Vy musíte být Max, Elizabethina přítelkyně. Já jsem Conrad, její doktor. Elizabeth utrpěla pár vnitřních zranění, krvácení do mozku, a vážné zranění nohy," vrazil do pokoje doktor a hned na mě všechno vybalil.

„Vážné zranění nohy?"

„Je mi to líto, ale museli jsme ji amputovat nohu. Bude to chvilku trvat, ale naučí se na protézu a bude moct chodit a né jézdit na vozíčku. "

„Panebože," zakryju si pusu rukou. „Bude v pořádku, že jo?"

„Ano bude. Jen to bude chvilku trvat. "

„Dobře. Kdy se probudí? "

„Měla by se probudit každou chvíli."

„Děkuji. "

„Kdyby něco, zazvoňte na sestřičku. Nashledanou."

„Nashle. "

Jakmile se za nim závřely dveře sedla jsem si na židli vedle lůžka a chytla Beth za ruku. Slzy mi tekli proudem a já se je ani nesnažila zastavit. Bylo by to zbytečné.

„Prosím Beth, neopouštěj mě."

Rozhodla jsem se udělat kratší kapitoly. Budou poloviční, ale zato budou vycházet častěji. Možná časem se zase vrázím k minimálně 1000 slovům.

Dee :*