The 100: Survivor [pozastaveno]

13.|Ten, co zatroubil

Koukám na scénu před sebou neschopná slova. Zemšťan má přes půl krku velké tetování a pod maskou vypadá vlastně podobně děsivě jako s ní.

"Carmen?" Otočí se na mě konečně Octavia. Splašeně dýchám a nechápavě vrtím hlavou.

"Nech mě." Ucuknu rukou, když se mě snaží zachytit. Zlostně, nechápavě dvojici pozoruju a nevím, co si myslet.

"Můžeme si o tom promluvit, prosím?"

"Cože?" Přeslechla jsem snad? "O čem chceš mluvit?"

"To je Lincoln," ukáže na hroudu svalů za sebou.

"O, pochop to, mně je jedno, jak se jmenuje. O-o-on zabíjí tvé kamarády." Mám stáhnuté obočí k sobě a při vzpomínce na Jordan, Jaspera a některé další, kteří nás už opustili, se mi chce křičet.

"Lincoln nás nezabíjí. Pomáhá." Mlčím. Co na to říct? Co říct na to, že sestra pomyslného vůdce stovky se zamilovala do zemšťana. Vraždící mašiny, která disponuje nespočtem zbraní a-a-a jeskyní. "Carmen, prosím."

"Na co sakra myslíš, O.?" Chytnu ji za paži a začnu s ní třást. Ten, kterého nazvala Lincoln, udělá okamžitě pohotový krok, připraven ji přede mnou chránit, ale s Octaviiným vztyčením ruky se zastaví. Ustoupím od ní. "Děláš si srandu?!" Koukám jí zpříma do očí. Do těch očí, které jsou tolik podobné těm Bellamyho a tichým hlasem své otázky zase opakuji. "Co to děláš? Vždyť je to člověk, co zabil Jordan! Ty se snad nebojíš, že ti něco provede?! Octavie! Mysli na svého bratra! Nebojíš se, že něco provede jemu?!"

"Nebojím, Lincoln by mi nikdy neublížil," řekne téměř neslyšně.

"Cože? Tomu snad nevěříš?"

"Věřím, je to ten nejlidštější tvor, jakého jsem kdy ve svém životě měla." Tato slova mě upřímně vyděsí a zároveň je tolik chápu. Octavia Blake byla známá tím, že ji matka roky schovávala pod podlahou. Byla dítě, které se nemělo narodit, a proto se celý život cítila navíc a sama. Jak jsme si najednou byly podobné. "On s těmi útoky nemá nic společného!" Využije mého mlčení a pokračuje v obhajování zemšťana. "Vždyť se na něj podívej. Neublížil by člověku." Podívala jsem se na něj a pocit, že mě nechce vykuchat zaživa, jsem z něj teda rozhodně necítila. Hlasitě si povzdechnu. Octavii se tím rozsvítí malé jiskřičky v očích, jako by doufala v novou šanci. "Řekl ti aspoň něco užitečného, co nám pomůže Jaspera dostat zpět na nohy? Připravil ti v nějaké z jeho skalních jeskyněk ozdravný lektvar?" Při spojení skalní jeskyňka se Octavia lehce zamračila, ale víc na to nereaguje.

"Ty rostliny, cos s Bellem donesla mu pomůžou. A ta věc, co se mu táhne přes břicho je důsledek otráveného šípu. Ten jed je získaný z místních žab. Některé jsou vysoce toxické."

"A co ta mlha? To je co zač?" Octavia se ohlédne za Lincolnem. Stále tam nehybně stojí a pozoruje každý můj pohyb. Poslouchá každé mé slovo.

"Zemšťani mají speciální roh, kterým se navzájem varují před mlhou."

"Ty-ty, to ty jsi včera zatroubil na roh, když jsme s Bellem byli těsně před táborem?" Vlastně ani nevím, jestli mi rozumí, ale tato otázka byla jedna z těch, co mi vrtaly hlavou. Octavia se otočí nechápavě za Lincolnem. Jen němě přikývne. Výrazně polknu a nesměle si odkašlu. "Ď-ď-díky." Znovu přikývne.

"Tady jde o něco víc, Carmen, než je mlha nebo otrávené šípy. Lincoln je jeden z nich, může nás seznámit s jejich zvyky, domluvit se s jejich vůdcem na soužití. Díky němu se nemusíme krčit za hradbami. Carmen, prosím." Mlčky na ně koukám. Lincoln nás zachránil před svými bratry, před svým klanem. To už něco znamená. Po celém lese se rozhostilo neskutečné ticho. Nikdo nevěděl, co má říct, jestli má něco říct. Prostě totálně špatný sen. Ale najednou, jako na zavolanou, se stalo něco neskutečného. Něco, co jsme s Octavii nikdy nezažily, neviděly a hlavně necítily. Z nebe se začaly spouštět kapky vody, jako by Bůh zalíval Zemi. Při prvních kapkách zavírám automaticky oči a neskutečně si studené doteky užívám. S každým dopadem vody na mé tělo se lehce zachvěju a neskutečně moc se usmívám. Najednou je všechno krásnější, příjemnější a fakt, že Lincoln na nás stále kouká tím bezemočním pohledem, je momentálně má poslední starost. Tohle je opravdu déšť! S Octavií tam stojíme bok po boku a neskutečně si ten pohled, tu vůni užíváme. Tu nádhernou vůni. Je to další věc, která Arše v nabídce zážitků chyběla. Tohle je něco neskutečného, dokonalého. Brzy se z nádherného, příjemného deštíku stává ukrutná bouře, která si snad dává za cíl pokácet půlku lesa. Určitě by tím Bellamymu a ostatním ušetřila spousty práce při stavbě opevnění, ale i tak se mi sílící vítr moc nezamlouvá.

"Musíme se vrátit do tábora! Hned!" Křiknu na Octavii, aby mě opravdu slyšela a už už se chystám k odchodu, k úprku. Ale ona mě na poslední chvíli chytne za ruku a hlavou kývne za Lincolnovými zády mizejícími v jeskyni pod kořeny. "Nejdu tam! Octavie!" Posunky mi naznačí, že jestli nejdu s ní, tak jde sama, ale ani tato varianta se mi nezamlouvá. Cítím se za to lehce zodpovědná a na druhou stranu, silný déšť, vítr, zvuky praskající kůry - vše to zní děsivě. Možná dokonce ještě děsivěji než Lincoln.

________________________________
A je to tady, vydávám další kapitolu během jednoho týdne. Tentokrát se opět točí kolem mého nejoblíbenějšího páru ❤️
Octavia + Lincoln

Doufám, že se vám díl líbil a budete pokračovat ve čtení dál.

Siss

PS: Jaký je váš oblíbený "stovkový" pár?