Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟓𝟏.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝KONEČNĚ SI TO PLNĚ PŘIPUSTIL.❞

Cukrárnou se rozléhalo spokojené mlaskání dvou stejně starých dětí, které seděly u stolu a pochutnávaly si na zmrzlinovém poháru. Naproti nim, skrytý za jídelním lístkem, seděl muž s tmavou pletí, který rozhodně nebyl jejich otec, ale chůva, jak se mu vysmíval Ron. Violett i Panju měli z Blaise ohromnou legraci, protože často na ně zpoza lístku vykoukl, aby je zkontroloval.

Dnešní den měl původně strávit jen s Violett, ale jelikož jej Ron a Padma požádali, zda by nemohl pohlídat Panjua, protože se chystali na romantickou večeři, nemohl je odmítnout. Panjua měl opravdu rád a věděl, že jemu Violett vadit nebude. Horší bylo, že netušil, zda s tím bude souhlasit i ona, a přestože se zpočátku před energickým Panjuem styděla, zanedlouho i ona propadla jeho kouzlu a sdílela s ním jeho veselí, které bylo zkrátka nakažlivé. Problém byl zažehnán a děti před sebou měly radostné odpoledne.

„Dej mi ochutnat!" vyhrkl náhle Panju, který se cpal svou čokoládovo-vanilkovou zmrzlinou. Labužnicky olizoval lžičku, ale svýma tmavýma očima často bloudil ke zmrzlinovému poháru Violett. Ona si vybrala banánovo-čokoládovou příchuť a Panjuovi se na její zmrzlinu sbíhaly sliny.

„Takhle se to přece neříká, Panju," pokáral ho okamžitě Blaise a malý Weasley na něj hravě vyplázl jazyk. „Když hezky poprosíš, Violett ti určitě dá ochutnat."

„Promiň. Violett, dáš mi prosím ochutnat? Já ti taky dám kousek," nabídl jí a přistrčil k ní svůj pohár, jehož obsah byl skoro rozmíchaný na kaši. Violett zmrzlinové kopečky ještě zůstaly, ale také se pomalu roztékaly.

„Jasně, že můžeš," souhlasila ochotně a Panju nedočkavě zabořil lžičku do její zmrzliny. Violett ochutnala z té jeho, ale zdaleka ne tak horlivě. Blaise se nad tím musel usmát.

„Teda, to je dobrota!" pochvaloval si, ale pak se zamračil. Pusu měl celou zapatlanou. „Teď lituju, že jsem si taky nedal banán s čokoládou. Ty to máš lepší!" A trochu závistivě pozoroval, jak si Violett svou porci vychutnává.

„Ani nevíš, Panju, jak moc se teď podobáš svému otci," zasmál se Blaise a konečně odložil lístek s nabídkami zmrzlin a pití.

„Já si to s tebou klidně vyměním," řekla trochu plaše Violett, a náhle se Panju zarazil. Vypadalo to, jako kdyby se za sebe styděl. Svěsil ramena a lžičkou se nimral ve své rozteklé zmrzlině. „Panju?"

„To nejde, nemůžu ti přece vzít tvoji zmrzlinu. Ta moje je hnusná a tu ti dát nemůžu," zavrtěl nesmlouvavě hlavou a Blaise si rukou podepřel bradu, zatímco ty dva zvědavě pozoroval. Zajímalo ho, jak tuhle patálii vyřeší.

„Ale to přece nevadí. Nebo si tu zmrzlinu můžeme dát napůl," prohlásila laskavě Violett a přistrčila k němu svůj pohár. Panju se sice trochu ostýchal, ale nakonec se na svou kamarádku vděčně usmál a za chvíli už společně dlabali zmrzlinu z jednoho poháru.

„Máte vybráno, pane?" U jejich stolu se objevila servírka a s úsměvem přeskakovala pohledem mezi Blaisem a dvěma dětmi.

„Ano, dám si irskou kávu, prosím," objednal si a vrátil jí zpátky lístek s nabídkou. Servírka si to poznamenala, a pak se její úsměv ještě rozšířil.

„Máte opravdu krásné děti, ten klouček je celý po vás! A holčička je překrásná, určitě jako maminka, že?" rozplývala se servírka. Panju vyprskl smíchy, Violett ztuhla a přestala jíst, a Blaise se na ni opatrně podíval. Všiml si, že zmínka o matce ji vyvedla z míry.

„No jistě. Se ženou čekáme ještě dalšího caparta, tak už se nemůžeme dočkat, až se narodí," zalhal servírce rychle, protože mu ihned došlo, o co se snaží. Viděl jí to na očích, že se jí zalíbil. A chlap s dětmi, kterým se věnuje a má je rád... Musel se ušklíbnout, když viděl, jak rychle jí úsměv zmizel z tváře. Jen si něco zamumlala a spěšně odešla pryč. Blaise by se ani nedivil, kdyby mu plivla do kafe za to, že ji odmítl. Pokroutil nad ní hlavou.

„To by byla sranda, kdybys byl náš táta, Blaisi," zakřenil se Panju a houpal nohama. „A proč ses vlastně ještě neoženil? Třeba bys měl teď taky dítě."

Blaise pokrčil rameny a nespouštěl pohled ze zamlklé Violett, která vypadala, že už na zmrzlinu nemá vůbec chuť. „Nechtěl jsem se ženit."

„Ale ty někoho máš, že jo?"

„Mám."

„A co když chce, abys ji požádal o ruku? Vezmi si ji, Blaisi, já se chci podívat na svatbu! Nikdy jsem ještě na žádný nebyl, protože máma si vzala tátu, když jsem byl u ní v bříšku. Nechápu, proč nepočkala, až se narodím," zabručel Panju nespokojeně. Blaise se potichu zasmál. „Violett by mohla být družička a já bych byl její doprovod. Co ty na to?" Otočil se na svou kamarádku, která mlčela. Nadzvedl obočí. „Ty jsi smutná?"

„Nejsem. Jen už nemůžu," odpověděla mu vyhýbavě a vzápětí se setkala s Blaisovým pohledem. Posmutněle se na ni usmál.

„Tak já to za tebe dojím," nabídl se ochotně Panju a s chutí se pustil do zmrzliny. „Byl jsi na svatbě mého táty a mámy, Blaisi?"

„To si piš, že byl. Tvojí mamince to moc slušelo," přikývl Blaise a při té vzpomínce se usmál. Protančili tehdy s Hermionou celou noc, přestože už na ní bylo vidět, že je těhotná a pohyb pro ni byl náročnější. Ale tolik si to užili.

„No já vím. Tak teď musím jít zase já na tvoji svatbu, abych se přesvědčil, že to bude tvojí nevěstě slušet stejně jako mojí mamince," pokýval hlavou důležitě Panju a Blaise si vnitřně povzdechl. Nebylo to tak jednoduché, jak si syn Rona a Padmy Weasleyových myslel. On Daphne o ruku nikdy nepožádá. „Máš ji přece rád, ne?"

„Je to trochu komplikovanější," odpověděl vyhýbavě Blaise a chlapec na něj tázavě pohlédl. „Nemám ji rád natolik, abych si ji vzal." Konečně si to plně připustil. S Daphne to zkrátka nemělo budoucnost. A čím dřív to ukončí, tím míň to bude bolet. Tedy, snad. Jemu se uleví a i pro Daph to bude lepší. Věděl, že na ni čeká někdo, kdo si ji zaslouží.

„Tak to si ji neber," prohlásil Panju, jako kdyby byl nějaký zkušený poradce. Pak ohlásil, že jde čůrat, a rychle zmizel. Blaise se podíval na Violett.

„Je všechno v pořádku?" zeptal se jí zadumaně.

„Asi jo," vzdychla. „Omlouvám se."

„Nemáš se přece za co omlouvat," ujistil ji jemně a natáhl se pro její ruku. „Zase to bude dobré."

Violett odevzdaně zavrtěla hlavou. „Tomu už asi nevěřím."

Blaise jí stiskl ruku. „Mrzí mě, čím si procházíš. Vím, že to není jednoduché. Ale čas bohužel nevrátíme. A to, co se stalo, se nedá změnit." Violett popotáhla a druhou rukou si otřela oči. „No tak. Nikdy není pozdě na nový začátek."