A člověk se musí ptát proč

Prolog

Seděl. A hrál. A chatoval. Bylo to jako včera, kdy spolu hráli za Something gaming. Mrzelo ho, že již s Alanem není v kontaktu a že se s ním pohádal. Sice už to bylo za nimi, ale už to nebylo ono.
A za všechno mohl on. Dneska už tu hru skoro nezapl, avšak tehdy byl schopen rozbít nejedno přátelství. A pak kvůli tomu musel psát Artur slohovky. Ty on avšak psal rád, to ne, že ne.
Ten odporný zrádce. S přezdívkou Omnii. Zničil několik přátelství a bandu hráčů, ale dneska ho to nezajímalo. Kuba se s ním pokoušel navázat kontakt, ovšem marností to snad předčilo i příběhy Bopipa.
A kde vlastně byl? V zadní části recepce hotelu, kde pracovali jeho známí čekal na rodiče. Sice mu bylo šestnáct, ale to nikoho nezajímalo. Rozčiloval se nad tou hrou a nepomáhali mu ani přátelé na chatu, jejichž připomínky o tom, že je to jenom virtuální hra, ho nijak neuklidňovaly. Právě naopak.
Někteří mu psali, že nemá život, což by možná i sedělo, vzhledem k tomu kolik času nad tím strávil. A tak nakonec došel k závěru, že si přece nebude ničit poslední zbytky své existence a šel se podívat na Instagram. Ony pseudohvězdičky, co se pokoušely být alespoň vlivníky byly velmi trapné a zbytečně hrotili úplné nic.
A tak si Kuba dál psal s Makabuem, Karlem, který potahal spíše dolů a dalšími osůbkami a při tom přemýšlel, proč ten Karel tu kameru zapnul a tak jako jediný na pár sekund zahlédl Kubu. Ten z toho byl ještě stále v šoku, že jeho anonymita už není tak celistvá.
,,Kubo?"
,,No, copak?" Optal se, mezitím, co si dále psal s ostatními.
,,Mohl bys to tady na chvíli vzít za mě? Víš co a jak?"
Kuba si povzdechl. ,,Jo, vím."
,,Dík moc. Tak pa."
Odložil si telefon na židli a ztišil jej na vibrace. Postavil se, upravil si tričko, ať před hosty vypadá alespoň jako člověk a ne zvíře, co do teď hrálo onu hru. Prošel místností pro zaměstnance, v níž do teď seděl a už teď slyšel svůj telefon, jak vibruje jako o život, skoro jako jeho vibrátor. Minul kuchyňku a šatnu a stanul v prosklenné místnosti, kde byly všechny recepční záležitosti. Měl výhled na celou halu. Ten hotel - nebo tak si to alespoň říkalo - jako by vypadl z šedesátých let minulého století. A nejen interiérem, ale ani vybavení nebylo moc moderní.
Kuba si povzdechl. Nebylo snad nic úmornějšího, než sedět, vypadat duchapřítomně a přitom jenom počítat ty zabité minuty. Za zády mu bzučel telefon a on moc dobře věděl, že přečíst všechny ty zprávy bude nadlidský výkon. A taky nebude moc hrát a tudíž nebudou pohárky. Za tu dobu už dvakrát potvrdil rezervaci a rozdal klíče. Zodpověděl otázku týkající se restaurace a baru a počítal ty minuty a vteřiny, které se zdály být nekonečné.
A taky že byly, dokud cosi neozářilo celou halu. To jej donutilo zvednout hlavu od monitoru. Jelikož hala byla celá prosklená, tak mu neviděl do očí.
Ten člověk si nejspíš na vlasy dal přespříliš gelu. Když mu však pohlédl do očí, srdce mu vynechalo pár úderů. Co tady dělá? Alan, jeho crush šel pomalou, sebejistou chůzi k pultu. Musel se sklidnit a začít myslet.
Ale ono to nešlo. Viděl na živo někoho, o kom je každičký jeho sen. Už si představoval sebe vedle něj v posteli se snídaní, kterou udělal Alan a spolu propletení by se dívali na vý-
,,Dobrej. Mám tady registraci na jméno Alan Novák."
,,Ano... Eh, jistě." 'Nekoktej!', říkal si. 'Mluv v krátkých větách.' Pomalu, ale jistě se utápěl v jeho čokoládových očích.
,,Asi budete chtít občanku, že?" Optal se Alan. Kuba chtěl mluvit, ale nešlo to. Měl sucho v puse a s knedlíkem v krku se nešlo domlouvat a tak jenom pokýval hlavou. Alan se trochu zarazil, ale jenom vytáhl občanku a rozhlédl se po vestibulu.
Kuba rychle všechno zkontroloval snad ne kvůli potřebě hotelu, ale kvůli sobě, jestli jej náhodou nešálí zrak. A jelikož vše sedělo, dal mu klíček, vykoktal tiché 'nashle' a rychlým krokem se vydal do kuchyně, kde se potřeboval napít, jelikož už měl akutní stav dehydratace. Alan jenom zavrtěl hlavou, sebral klíček s číslem 712 a už si to štrádoval k výtahu.
Jakmile se za ním zavřely dveře od výtahu, Kuba si nahlas vydechl. Až v tu chvíli si uvědomil, že celou dobu zadržoval dech.
Jediné štěstí bylo to, že už se vrátila jeho známá, profesionální recepční, jak o sobě říkala, zasedla místo něj do křesla a on si mohl jít odpočinout. Zapnul telefon, na zprávy kašlal, protože číst si je by trvalo snad ještě déle, než se on vzpamatovával. Což byl docela problém, jelikož se ještě nevzpamatoval. Vždyť viděl Alana!