Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟓𝟐.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝PO BITVĚ JE KAŽDÝ GENERÁL.❞

Přijmout vědomí, že nyní už oficiálně patří mezi Smrtijedy, bylo pro Theodora neuvěřitelně obtížné. Druhý den ráno, pár hodin po jeho zasvěcení, už bolest sice zmizela a on si dovolil zadoufat, že to všechno byl pouhý sen. Jak byl naivní. Znamení Zla, hyzdící jeho bledé předloktí, se mu krutě vysmívalo.

Nyní už nebylo cesty zpět.

Theodorovi se pohled na sebe hnusil. Vyčítal si, že otci pěkně od plic neřekl, co si o jeho příkazu myslí. Mrzelo ho, že v sobě nenašel tu odvahu mu vzdorovat. Tak, jako by se to podařilo statečnému Blaisovi nebo Hermioně. To se mu to teď mluví. Po bitvě je každý generál. Ale tuhle svou bitvu Theodore prohrál.

Vždycky byl ten poslušný syn, co svým rodičům nevzdoroval, nepřidělával jim problémy a ani si neprožil žádná divoká léta. Otec byl na něj už odmalička přísný, a protože byl jeho jediné dítě, a navíc syn a dědic, chtěl ho mít řádně vychovaného. I přes to všechno, jak byl vychován, jaké věci mu vštěpovali do hlavy, a z jaké rodiny pocházel, dokázal být dobrým člověkem. Theo byl velmi citlivý a přemýšlivý, měl svou hlavu a názory, ale ty si pro jistotu nechával pro sebe. Navenek se však tvářil tak, že s otcem souhlasí a spolu s ním podporuje Pána Zla. Říkal si, že přitakávat bude jednodušší. Bude si myslet své a nikomu se s tím nesvěřovat. Jakmile nastoupil do Bradavic, otevřel se před ním zcela jiný svět. Tady jeho názory někoho skutečně zajímaly. Tady se ujistil v tom, že jeho smýšlení je správné. Že je to jeho otec, kdo se mýlí.

Přesto mu nikdy neodporoval. Bylo lepší a bezpečnější schovávat se za maskou, nevystrkovat hlavu a nevybočovat z davu, z cesty, kterou mu již předem určil jeho otec. Koneckonců, až Theovi bude sedmnáct a překročí práh dospělosti, už se otcem nebude muset trápit.

To by se ale nesměl vrátit lord Voldemort.

Tehdy začal trpce litovat toho, že otci neodporoval. Že mu nedal najevo svůj nesouhlas. Když ještě nestudoval v bradavické škole, občas měl pochybnosti o tom, zda smýšlí správně. Zda jeho otec přece jenom nemá pravdu. Ale už při první cestě vlakem do kouzelnické školy se přesvědčil o tom, že řídit se hlasem srdce bylo správné rozhodnutí - toho dne se totiž seznámil s dívkou, která pocházela z mudlovské rodiny. A Theovi to bylo jedno. Mezi lidmi nedělal rozdíly. Věděl sice, že otce by měl poslouchat, ale to jeho věčné „mudlovští šmejdi by neměli vůbec mít hůlky" nebo „mudly je třeba si podrobit" přestávalo nabírat na důležitosti. Theo se o pravdě přesvědčil na vlastní kůži. Mudlové a nečistokrevní kouzelníci jim přece nijak neubližují. Jsou naprosto normální. Záleží jen na tom, zda jsi uvnitř dobrý člověk nebo ne.

Už jako malý, kdy jej matka brávala s sebou do Londýna, si všímal lidí kolem sebe. Odjakživa byl zvědavý, trochu snílek, plachý jako laň. Vyhledával spíš matku, pro její cit a něžnost, než otce a jeho přísnost a neoblomnost. Možná že to byla právě Theodorova matka, kdo v mladém hochovi rozvíjel jeho prvotní myšlenky na rovnoprávnost všech lidí. Ani ona svému muži neodporovala a byla mu zkrátka jen dobrou manželkou. Stejně jako on byla z čistokrevné rodiny, ale zamilovala se do mladíka nečisté krve. I ona poznala, že na zarputilých názorech jejích rodičů a podobných lidí, kteří lpí pouze na čisté krvi, pranic nezáleží a není na nich pravdy, ani co by se za nehet vešlo. Když nemohla žít s mladíkem, pro nějž bilo její srdce, pokusila se alespoň o to, aby se z jejího syna stal dobrý člověk. Theo ale až za spoustu let zjistil, že za tím stála ona a nenásilně mu vštěpovala ty správné hodnoty, za což jí byl vděčný.

Byla to také ona, kdo jej těsně před zahájením školního roku ponoukala k tomu, aby utekli z jejich rodinného sídla. Albus Brumbál byl mrtvý. Lord Voldemort byl silnější než kdy předtím a nyní mu už nic nestálo v cestě, aby si podrobil celý kouzelnický svět. Prakticky už vyhrál. A ten, kdo tvrdil, že ne, byl bláhový. A Theodorova matka nemínila být součástí toho všeho, jakožto Nottova manželka. Sama si nepřála, aby její syn přijal Znamení Zla. Viděla na něm, že i jemu se to příčí. Nemohli s tím ale nic dělat, pokud chtěli přežít. Nalhávala si, že tedy jen přijme Voldemortovu značku a on je nechá být. Theo byl přece ještě chlapec. Ale Pán Zla své Smrtijedy využíval k plnění nejrůznějších úkolů. A to už Theodorova matka nemínila tolerovat. Tomu nechtěla přihlížet. Nechtěla sledovat, jak se jí syn mění před očima, jak se z něj stává cizí člověk, jak jej ničí, rvou mu jeho čistou duši. To nemohla dopustit.

A tak jim nezbývalo nic jiného než utíkat.

Nakonec byl jejich osud podobný jako osud Voldemortových odpůrců, kteří se skrývali, sabotovali mu plány a pokoušeli se jej zničit. Věděla, že její manžel je bude hledat. A tak se s Theem přesouvali z místa na místo, skrývali se v dalekých a často méně obydlených místech, snažili se co nejméně používat kouzla. Chtěla jediné; aby byl její syn v bezpečí. Byla pro něj ochotná zemřít.

Nakonec nezáleželo na tom, zda máte na předloktí vypálené Znamení Zla. Zrádci byli na obou stranách. A i Smrtijedi umírali. Mnohdy rukou právě lorda Voldemorta.

Stačila jedna chyba, jeden přešlap, a padli jste k zemi mrtví. V ten okamžik nezáleželo na tom, jestli jste Smrtijed nebo ne. Provinili jste se; a za to jste taky zaplatili. Tím nejcennějším, co jste měli.

•••

Když se Blaise skoro po dvou měsících na útěku vrátil zpátky do Bradavic, čekalo tam na něj překvapení. Škola byla plná Smrtijedů, kteří si ji na příkaz Temného pána plně podrobili. Chodbami se plížil strach, veselí a radost zmizely, hlučná Velká síň nyní utichla. Smrtijedi požadovali pořádek a disciplínu. A pokud jste jejich příkazy neposlouchali, zaplatili jste za to.

Bradavice se změnily k nepoznání. Nyní to bylo místo plné strachu. Tehdy si všichni uvědomili, jak vážná situace to je.

Blaise si oddechl, když zjistil, že mezi přítomnými Smrtijedy není jeho otec. Zároveň jej ale svíraly nekonečné obavy, zda se Angus nedozví, že se Blaise objevil v Bradavicích. Kolegové Smrtijedi mu to mohli klidně říct, pokud jej znali. Ale na Blaise se usmálo štěstí a jeho otec ho do Bradavic nevystopoval.

Sice byl ze Zmijozelu a měl čistou krev, ani jemu se však kruté mučení nevyhnulo. Blaise si nenechal rozkazovat. Nechtěl přihlížet tomu, jak sourozenci Carrowovi mučí nevinné děti. Dokázal se postavit nevlastnímu otci, tihle dva pitomci nebyli problém. Jeho vzepření a útěk mu dodaly odvahu a odhodlání. Někdo se jim musí postavit. Bolest, modřiny a krvavé šrámy, to je jen malá cena. I kdyby byl jediný, kdo by práva nečistokrevných studentů hájil, stálo by to za to. Mělo by to smysl.

Blaise si každý týden ošetřoval čerstvá zranění. Brzy se začala potají scházet Brumbálova armáda, do které i on vstoupil a neuvěřitelně si užíval všechny akce vedené proti Smrtijedům. Byli takový malý odboj a všem přítomným to dávalo naději.

Jen škoda, že tu s ním nebyli Theodore a Hermiona. Chyběli mu. Potřeboval je. Bez nich si připadal osamělý. Jejich cesty se rozdělily a jeden o druhém neměli vůbec žádné zprávy. Blaise doufal, že jsou v pořádku a v bezpečí. Měl o ně strach. Doba byla nevyzpytatelná.