Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟓𝟑.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝V ŽIVOTĚ NĚKDY PŘIJDE TA CHVÍLE, KDY ČLOVĚK MUSÍ PŘIJMOUT FAKT, ŽE URČITÉ VĚCI UŽ NIKDY NEBUDOU TAKOVÉ, JAKO BYLY DŘÍV.❞

Rozhodl se. Udělá to dneska. Řekne jí všechno. Už nemá smysl to nadále odkládat. Po čase by se oba dva utrápili. Věděl, že ho za tohle pravděpodobně bude nenávidět. Ale s tím se snad naučí žít. Hlavně, když bude Daphne volná a brzy si najde někoho, kdo jí dá lásku, jakou si zaslouží. Blaise věděl, že čím déle by s ní byl, připravil by ji o veškerou energii, o ten žár, který v sobě měla. A to nemohl.

Stačí, že ho v sobě udusil i on sám.

,,Blaisi, zlato? Jsi tady?" zavolala ihned, jakmile vkročila dovnitř. Zabini přestal přecházet po obývacím pokoji jako zvíře vězněné v kleci, a sotva zaslechl její hlas, vydal se jí naproti. Hned jak jej spatřila, zeširoka se usmála. ,,Ahoj. To jsem ráda, že jsi doma. Napadlo mě, že si uděláme hezký den."

,,Půjdeme se projít, co ty na to?" zeptal se jí bez veškerých emocí, ačkoliv uvnitř sebe cítil stoupající nervozitu. Nechtěl jí ublížit. Ale taky nechtěl, aby celý život strávila v jedné velké lži.

Daphne jeho návrh trochu překvapil, ale nedala to příliš najevo a souhlasila. Za pár minut už společně kráčeli bok po boku k nedalekému parku, Daphne byla zavěšená do jeho rámě a důvěrně se k němu tiskla. Museli vypadat jako překrásný a šťastný pár. Blaise zatnul zuby.

,,Potřebuji si s tebou o něčem promluvit, Daph. Přemýšlím o tom už hodně dlouhou dobu," prohlásil Blaise, který za celou cestu neřekl jediné slovo. Posadili se s Daphne na bílou lavičku a ona si rozpačitě urovnala šaty. Blaise se na ni nedíval, mžoural na oblohu a připadal si jako zbabělec.

,,Dobře. Co se děje?" vybídla ho a nedokázala zastřít obavy ve svém hlase. Když si Blaise povzdechl, v konejšivém gestu mu položila dlaň na předloktí. Potřásl hlavou. To on by měl utěšovat ji, ne ona jeho...

,,O podobné věci jsme spolu už jednou mluvili, došli jsme ale k jinému závěru, než k jakému dojdeme dnes. Vzpomínáš si? Na to ráno, v koupelně, když jsem ti říkal, že ti nebudu stačit. Že ti nechci lhát a nechci, abys byla nešťastná. A přesně proto ti to znovu všechno říkám." Ostře se nadechl, studený vzduch ho zaštípal v plicích. Daphne mlčela, tvářila se vyrovnaně. Snad jako by tušila, co má přijít. Blaise byl rád, že ho nepřerušuje. Takhle to bude snadnější a rychlejší. Jako strhnout náplast.

,,Je mi s tebou dobře, Daphne, protože jsi skvělá ženská, která mě dokáže podpořit a vyslechnout. Snažíš se mě pochopit, a já si toho vážím. A protože nám spolu bylo tak dobře, snažil jsem se zase já, aby nám to klapalo a vydrželo to. Chyba není na tvé straně, Daph, je to mnou. Slíbil jsem ti upřímnost, a tak k tobě tedy budu upřímný. Nejsem muž pro tebe. Tenhle vztah mě nenaplňuje, Daphne, a také vím, že ani já ti nedokážu nic dát. A to nechci, protože jak už jsem ti jednou říkal, zasloužíš si pořádného chlapa, který tě bude nadevše milovat."

,,Ale já chci tebe," namítla chvějícím se hlasem a on, přestože na ni nehleděl, tušil, že jí po tvářích tečou slzy.

Zavrtěl hlavou. ,,Já tě nechci trápit, Daphne. A nejlepší bude, když to skončíme co nejdřív, než z tebe vysaju poslední špetku energie. Nevidíš do mě a tak mému rozhodnutí nejspíš nerozumíš. Ale já se znám, znám svoje limity a vím, co dokážu a nedokážu. Nedokážu tě milovat. A už ti nezvládám nadále lhát. Oba víme, že vztah má vypadat úplně jinak. A já jsem jako prázdná schránka. Doufal jsem, že teď, když jsme opravdu spolu, to bude vypadat jinak. Ale přiznávám, že to prostě nedokážu." Teprve nyní se odvážil na Daphne pohlédnout. Bledé tváře měla zarudlé, oči skelné a potichu plakala. Ten pohled mu rval srdce. Ale nemohl jinak.

,,Proč to vzdáváš? Sám jsi říkal, jak dobře nám spolu je. Tak nám dej šanci. Já vím, že tě něco trápí a že ti je vztah možná přítěží, ale takhle to být nemá. Společně to přeci zvládneme. A já ti pomůžu. Jen to nevzdávej," prosila ho. Blaise z kapsy kabátu mlčky vytáhl kapesník a podal jej Daphne. Chvilku byl zticha a nad odpovědí pečlivě rozmýšlel.

,,Vzdávám jen ty bitvy, o kterých vím, že už jsou u konce, že jsem dobojoval, že jsem prohrál. Je mi to líto, Daphne. Ale jak jsi sama řekla, náš vztah je pro mě jen přítěží. Připadám si, jako bych po celou dobu zadržoval dech. A ty si zasloužíš lásku," řekl důrazně a vzal ji za ruku. Pevně ji stiskla a potichu vzlykla.

,,Nepotřebuju lásku. Potřebuju tebe," odporovala mu a pevně si stála za svým. Blaise se smutně pousmál.

,,Ne, Daphne. Já se s tebou rozcházím," řekl definitivně, kladl důraz na každé slovo a hlas mu ani na chvíli nezakolísal. Skutečně to chtěl. Musel se s ní rozejít. ,,Chci pro tebe to nejlepší, protože tě mám rád."

,,Takže tohle je prostě... konec?" zašeptala a hrdlo se jí sevřelo, když na ni dolehla tíživá pravda. Právě přišla o Blaise Zabiniho. O muže, který byl její láskou, kterého nesmírně milovala a s nímž si dokázala představit budoucnost. Ale on to teď všechno zničil tou jednou osudnou větou. V životě někdy přijde ta chvíle, kdy člověk musí přijmout fakt, že určité věci už nikdy nebudou takové, jako byly dřív. Ale Daphne se Blaise nechtěla vzdát. Nedokázala to. Nehodlala o něj přijít. Vždyť mezi nimi tu chemii nepopiratelně cítila -

,,Tohle je konec," souhlasil a lehce přikývl hlavou. ,,Život jde dál, Daphne. Můžeme přece zůstat přáteli."

,,Já nechci, abychom byli přátelé! Chci, abys byl můj přítel, chci tebe. Copak to nechápeš? Ty jsi moje životní láska!" vykřikla se vší naléhavostí a vyskočila na nohy.

,,Takhle nemluv."

,,Vždyť je to pravda, a ty to víš! Miluju tě, potřebuju tě. Ale ty před vším zbaběle utíkáš. Když jsi tehdy zjistil, co k tobě cítím, taky jsi utekl. A teď utíkáš zase, protože nemáš odvahu tomu čelit a myslíš si, že to nedokážeš přijmout, že mě nedokážeš milovat nazpět!" Daphne na něj křičela jako smyslů zbavená, ale Blaise byl naprosto klidný.

,,Nepopírám, že před problémy utíkám. Možná jsem prostě slaboch a zbabělec. Teď ale zase ty nedokážeš přijmout to, že už tě nechci." Řekl to s takovým chladem a krutostí v hlase, že Daphne na okamžik připravil o všechna slova. Polykala slzy i nadávky, ruce zatínala do pěsti. Blaise se navenek sice tvářil, že mu to je jedno, ale nebylo, a uvnitř cítil smutek. Ale věděl, že to takhle dopadne.

,,Řekla jsem ti, že tě miluju. A ty jsi mi to řekl také. Ten jediný rozdíl byl zřejmě v tom, že já jsem ta slova myslela vážně," ujistila ho zlomeným hlasem. Blaise mrzelo, že se takhle rozhádali. Opravdu mu na Daphne záleželo a nechtěl ji ztratit. Ale tušil, že ona jej teď pěkně dlouho nebude chtít vidět. Tolik ji zranil.

,,Ale já jsem ti nikdy neřekl, že tě miluju. Protože jsem tě nikdy nedokázal opravdu milovat," opáčil Blaise a pohlédl na ni. V těch jejích modrých očích viděl tolik bolesti. A nemohl s tím nic dělat.

,,Řekni mi jednu poslední věc: tohle všechno, co jsi mi dnes řekl, byla skutečně pravda? Nebo mi zase lžeš a je v tom jiná žena?" zeptala se ho a snažila se, aby se jí netřásl hlas. Tolik se bála jeho odpovědi, ale potřebovala ji znát. Chtěla věřit, že je jeho jediná. V jeden čas byla dokonce přesvědčená o tom, že nikdy nemiloval žádnou ženu víc než ji. Ale teď, když jí řekl tohle...

Blaisův pohled a krátké zaváhání ji dostatečně usvědčilo v tom, že si myslela správně.

,,Tvá tehdejší upřímnost se zjevně změnila na zvyk pravidelně lhát. Byla jsem tak naivní, když jsem ti to všechno uvěřila. Astoria měla pravdu. Ty se nikdy nezměníš." Dusila v sobě vztek, smutek a zklamání. Potlačovala slzy. ,,Když jsem tedy nebyla tou, o kterou jsi stál, kterou jsi potřeboval... tak jsi mě měl nechat být. A ne mi stále lhát a využívat mě." Věnovala mu poslední pohled plný pohrdání. ,,Ubožáku."