Destructive Storm [CZ] ✓

8. | Nový domov

Myslím, že jsem se dostala do bodu, kdy jsem brečela tolik, že už jsem víc nemohla. Nemusela jsem se na sebe dívat do zrcadla, abych věděla, že jsou mé oči zarudlé. I když jsem nebyla schopná uronit žádnou další slzu, klepala jsem se.

„Kat," ozval se tlumený hlas, „pojď, půjdeme dovnitř," naléhal na mně onen hlas a já se snažila postavit na nohy, z čehož vyšlo pouhé zavrávorání a já se znovu ocitla na podlaze.

„Ukaž," ozval se druhý hlas, opět mužský, „vezmu ji."

Ucítila jsem na sobě dvě mohutné ruce a za chvíli už jsem se nacházela v něčí náruči. Ráda bych věděla, kdo mě nesl do domu, ale nemohla jsem osobu identifikovat. Viděla jsem rozmazaně a sama jsem se rozhodla, že bude lepší, když oči zavřu úplně.

Když jsem znovu nabrala vědomí, nacházela jsem se v pro mě známé místnosti. Chtěla jsem se posadit, ale bolelo mě celé tělo. Došlo mi však, že jsem byla ve svém starém pokoji. Dokonce mi i došlo, že jsem v místnosti nebyla sama, což bylo zklamání. Potřebovala jsem být sama, abych se uklidnila a smířila s tím, že svou milovanou maminku už nikdy neuvidím.

„Hrozně jsi mě vyděsila, Kathleen," promluvil Ryan, který seděl na kraji mé postele.

„Promiň," špitla jsem. Nechtěla jsem se mu omlouvat, ale zdálo se mi, že si mou omluvu zasloužil. Chovala jsem se k němu jako naprostý idiot.

„Neomlouvej se," zarazil mě, „umím si živě představit, čím si teď procházíš."

„Já vím," špitla jsem, „ale stále tomu nemůžu uvěřit, víš? Dalo mi takovou práci, abych se vypořádala s otcovou smrtí. Ale jak se mám vyrovnat se smrtí svojí matky, kterou tak zoufale potřebuju? Chybí mi její přívětivé objetí, chybí mi její úsměv. Chybí mi, Ryane."

„Taky mi chybí moje rodina," začal a já sklopila pohled, „Anna a Jaime. Máma a táta."

Na jeho slova jsem reagovala pouhým stisknutím jeho ruky. Na slova jsem se nezmohla, protože žádná slova nemohla ulehčit bolest, která se usadila na jeho srdci. Stejně jako jsem nemohla pomoci já jemu, nemohl pomoci on mě. Pomoct mi mohl jen čas a znovu čas.

„Thomas se po tobě ptal," prolomil ticho Ryan, „bere si za vinu všechno, co se stalo. Přál by si s tebou mluvit, jestli se na to cítíš."

„Tak mu řekni, ať sem přijde," řekla jsem pevným hlasem. „Nemyslím si, že někdy mohu být připravenější, než jsem právě teď. Na krutou pravdu se asi nijak dopředu připravit nemůžu."

Ryan na moje slova pouze přikývl a zmizel z místnosti tak rychle, že jsem to nestihla ani postřehnout. Chvíli jsem neslyšela nic kromě svého vlastního tlukotu srdce. Potom mé uši zaslechly i něco dalšího. Kroky blížící se k mé ložnici. Narovnala jsem se a usadila se do tureckého sedu, ačkoli mi dala hodně úsilí se do této pozice dostat. Když jsem se znovu podívala ke dveřím, o jejichž rám se opíral můj bratr Thomas a vypadal hrozně nervózně a zničeně. Nemusela jsem nic říkat, aby do mého pokoje vešel. Usadil se na stejné místo, kde před chvílí seděl Ryan, a chytl mě za ruku. Z jeho strany to byl váhavý a zpomalený krok, ale já po jeho dotyku toužila jako malé dítě po lízátku.

„Thomasi," špitla jsem, „než začneme mluvit o pár minulých dnech, jen jsem ti chtěla něco říct. Myslím, že už to dávno víš, ale i přes to to řeknu. Chyběl jsi mi, bráško. Nikdy jsem si neuměla představit, že jednou budu tak prahnout po kontaktu s tebou. Vždycky jsi mi lezl na nervy a dělal jsi mi ze života peklo, jak už to starší sourozenci dělají, ale... Ale teď jsi jediný člen rodiny, který mi ještě zůstal a já tě mám hrozně ráda."