Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟓𝟒.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝NIKDY SE DO NĚJ NEMĚLA ZAMILOVAT.❞

Zbytek dne strávil v mudlovské kavárně. Bylo to podivně osvobozující. Seděl venku u jednoho stolečku, pomalu usrkával ze svého horkého nápoje a rozhlížel se po rušné ulici. Samozřejmě, že ho mrzela ztráta Daphne, a ani si nebyl jistý, jestli mu to někdy odpustí. Ale zároveň cítil, že se mu poněkud ulevilo. Jako kdyby z něj spadla další tíživá věc, která pro něj byla překážkou. Ale nebyla to vina Daphne, jak už jí řekl. Vnímal, že se k sobě nehodili. Anebo si byli naopak až příliš podobní. Blaise cítil, že potřebuje být nějakou dobu sám. V jeho životě se v krátkém úseku stalo mnoho změn a on je ještě nestihl vstřebat.

Domů se vrátil až v podvečer, ve veselejší náladě, než jak u něj bylo v posledních týdnech zvykem. Posadil se do křesla v obývacím pokoji a sáhl po knize, na níž už několik měsíců usedal prach. Jakmile ji Blaise zdvihl, prach se rozvířil, podobně jako jeho myšlenky, jež za poslední dny nabraly klidnější tempo. Teď se stáhly do pozadí a Blaise si uvědomil, že bude po dlouhé době konečně schopen vnímat dějovou linku jiného příběhu, než jen toho svého.

S chutí se pustil do čtení. Byl to krásný pocit, moci konečně vypnout a relaxovat. Stránky mu utíkaly pod rukama a on nebyl vůbec unavený. Tentokrát to nebylo díky množství kofeinu. Cítil se zase dobře.

Asi za hodinu dospěl do části, ve které před měsíci skončil, a knihu odložil. Místo záložky objevil pohyblivou fotografii tří mladých lidí, kteří stáli u jezera a vesele se smáli, nejen ústy, ale i očima. Vypadali tak šťastně i přes hrozbu a nebezpečí, jež se nad nimi vznášelo jako temný mrak. I smutek a strach musí alespoň na chvíli projasnit ty světlé chvilky.

Blaise fotografii opatrně uchopil za pomačkaný růžek a očima se vpíjel do tváří lidí, jež tak důvěrně znal. Hermiona se smála do objektivu a husté hnědé lokny jí čechral vítr. Theovi, stojícímu po její levici, vesele škubaly koutky a hlavu otáčel na svého nejlepšího přítele, který stál zprava vedle Hermiony a pohled mu oplácel. Rty měl zkroucené do šibalského úsměvu a objímal dívku kolem ramen.

To bylo asi měsíc před tím, než byl zabit Albus Brumbál. Potom už nic nebylo jako dřív. Blaisovo veselí se změnilo ve vážnost, energický a výřečný mladík se stal málomluvným a zamyšleným. Musel se postavit na vlastní nohy, když utekl z domu před svým otcem, a pozorně si hlídal každý svůj krok.

Hermiona odešla s Harrym a Ronem hledat viteály, jediný způsob, jakým mohli Voldemorta porazit. Každý den bojovala nejen o svůj život a budoucnost, ale i o budoucnost celého kouzelnického světa. To všechno, co prožila v sídle Malfoyových, ji poznamenalo na dlouhé měsíce. Trauma sice prožijete jen jednou, vzpomínky si ale uchováte až do konce života. Jediným důvodem, proč se znovu začala smát, bylo narození jejího syna.

A Theo musel čelit chybám, svým rozhodnutím a volbám, jež v minulosti učinil. To, co je lehké, není vždycky správné, a bojovat se svým strachem není jednoduché. A vzpírat se rodině, těm lidem, kteří vám dali domov, a kteří tu pro vás vždycky budou, je podobně těžké. Najít tu sílu nedokáží všichni. Když se dal na útěk před otcem, připadal si zbaběle. Bál se, že odteď už bude navždy jen utíkat, nejen před ním, ale i před dalšími problémy, které nebude schopen vyřešit. A přesto se jednou dokázal zastavit a čelil následkům svých činů. Díky svému optimismu měl dar uzdravit nejen sebe, ale i své blízké. Blaise to pociťoval pokaždé, když byl v jeho blízkosti. Tu přítomnou něžnost, podporu, pocit bezpečí a věrnost, jež se Theodorovi odrážela v očích.

Blaise se na fotografii usmál. Tolik ty dva miloval. Měl by jim to říkat častěji.

•••

Daphne na rozdíl od Blaise rozhodně úlevu necítila. Po zbytek dne se zavřela v pokoji, a když za ní přišla domácí skřítka s tím, že je hotový oběd, vymluvila se na to, že se necítí dobře. A vlastně ani tolik nelhala.

Přestaň brečet. On ti za ty slzy nestojí, říkala si v duchu, když ležela ve své posteli a horkými slzami si smáčela polštář. Jenže čím déle si to opakovala, tím víc se jí chtělo plakat. Bolelo ji srdce a cítila nepopsatelnou úzkost. Tolik jí na něm záleželo. A teď je to pryč. Nevěděla, zda je víc naštvaná na něj, za to všechno, co jí řekl a provedl, nebo na sebe za to, že mu znovu naletěla, že mu uvěřila všechny ty lži. Už na škole přeci věděla, jaký je. Nikdy si s ním neměla nic začínat. Nikdy se do něj neměla zamilovat. Ale srdci neporučíš.

Astoria za ní přišla krátce po večeři, protože tušila, co její sestru tak rozrušilo. Při pohledu na ni si povzdechla. Vypadala tak smutně a bezmocně, až jí to rvalo srdce. Posadila se na postel vedle ní a v konejšivém gestu jí položila ruku na záda.

„Co se stalo?" zeptala se tiše a něžně ji pohladila.

Daphne vzlykla a upřela na ni své zarudlé oči. „Rozešel se se mnou," zanaříkala. „Řekl mi, že mě nikdy nemiloval. Už mě nechce. Omrzela jsem ho. Touží po někom jiném."

Astoria si frustrovaně vydechla. Tušila, že to takhle skončí, že Blaise její sestře zlomí srdce. Varovala ji. Ale cožpak ji pro samou zaslepenost láskou poslechla? Blaise by si jednu pořádnou zasloužil, zmetek jeden.

„Nebudu ti říkat, že jsem tě před tím varovala. Mrzí mě to, Daph, ale možná že to tak bude lepší. Nebude tě tak omezovat. Můžeš se zase věnovat jen sama sobě. Rozkvést v nádhernou květinu. A až tě zase uvidí, dáš mu najevo, že jsi nad věcí. Jen počkej, on bude litovat, že tě od sebe odehnal," slibovala jí Astoria a jemně jí odhrnula blonďaté vlasy z obličeje. „Zasloužíš si někoho lepšího. Nebyl schopný být k tobě upřímný. Natož aby ti zůstal věrný. Za to se na mě nezlob." Pomalu zavrtěla hlavou.

„Co teď ale mám dělat? Já ho miluju. Je pro mě vším. Nedokážu si bez něj svůj život představit," zašeptala Daphne zlomeně. Astoria ji hladila po vlasech.

„Musíš na něj zapomenout. Časem to přestane bolet, uvidíš. Blaise není jediný muž na světě. Možná si myslíš, že byl tvá pravá láska, ale na tebe čeká někdo jiný. Vím to. Zase to bude v pořádku," slibovala jí a myslela to vážně. Pak v žertu dodala: „A když si žádného chlapa nenajdeš, svět se nezboří. Pořád máš přece svou skvělou sestru a ta tu s tebou bude napořád."

Daphne se konečně usmála. „To máš pravdu," souhlasila slabým hlasem a obtočila paže kolem jejího pasu. Astoria jí dala pusu na čelo a lehla si vedle ní. Cítila, že u sebe Daphne dnes někoho potřebuje. Přivinula si ji do své náruče, jako dítě, a přikryla obě peřinou. Když byly malé, vždycky spolu takhle usínaly, mnohdy si povídaly dlouho do noci. Dnes večer další slova ale nebyla třeba. Stačilo, že tu mají jedna druhou.