Temnota Mezi Námi

| 22. I v těch nejpravdivějších chvílích nás někdo zrazuje |

Tato kapitola je věnována Knihomol92! Děkuji ti moc za všechny hlasy ❤

***

Jsem zpátky a to je to hlavní, co vám tady dnes napíšu, protože si jsem sakra jistá, že by vás teď moje řeči nezajímaly. Byl to přece jen měsíc... Nebudu vás proto moc zdržovat, řeknu vám jen jedno...

Překročili jsme 2K přečtení! Je to úplně úžasné, děkuju vám všem strašně moc ❤

SEBASTIAN JASON III. THERRADSKÝ

Nedoufal jsem, že nastane chvíle, jako je tahle. Taková, kdy budu muset jít provinile za zády Sun a nadávat si v hlavě za to, že jsem se nechal tak absurdně přistihnout. Ten večer měl probíhat klidně - měl jsem se vloupat do domu Wilforda Kaspera, možná mu podříznout krk, počkat, než vykrvácí a pronést těch pár slov směrem k Luně. Nikdy mě neměla najít.

A už vůbec ne přistihnout přitom, jak zabíjím člověka.

Sun reagovala asi tak, jak jsem od ní očekával - i když jakmile si vzpomenu na výraz, kterým ke mně vzhlížela v momentě, kdy se nakláněla nad mrtvé tělo asi do konce života nezapomenu. Byl plný vzteku, opovržení a hlavně strachu. Nepamatuji se, že by mi někdy vadilo, když se na mě kdokoliv díval se strachem v očích. O to víc mě děsí, proč mi na tom najednou tolik záleží.Nutím se si připomínat v hlavě, co je mým záměrem a proč netoužím po splnění proroctví. Vím, čeho je schopen můj otec a už jen pomyšlení na to, jak by mohla v jeho rukou skončit tak krásná zem, jako je Mariley...

Nejsem ochoten postavit osud celé země na bedra nestabilního člověka, který se žene jen za tím, aby zjistil, kdo ve skutečnosti je.

Sun odtáhla tělo zpátky do Kasperovy chaty, což je mnohem víc, než jsem kdy udělal já. Většinou jsem to nijak přehnaně neřešil - cítil jsem se provinile už jen z toho, že takhle musím lidi připravovat o drahocenné dny, týdny, měsíce či klidně roky jejich života. Nikdy jsem toto spojení s mým životem neměl v lásce - naopak ho přímo nenávidím.

Věřím sice, že kdybych před tolika lety od otce neutekl, byl bych teď měl ruce celé od krve a vyžíval se v tom stejně jako on.

Možná, že jsem o něm neměl žádné ověřené informace, ale už jen z toho, jak se o něm vyprávělo a jak o něm přede mnou mluvila Quinn, tuším, že se vůbec nezměnil. Je to stále ten člověk, který se nazastavil před ničím. Přiměl mou matku, aby si ho vzala, dala mu syna a jakmile se mu postavila do cesty, nezastavil se a byl schopen udělat to nejhorší. Hned poté se stal králem, jelikož jediný právoplatný dědic zmizel.

A co se týče Quinn... Je jen o dva roky mladší, než jsem já. Otec se nikdy netajil tím, že má milenku - právě naopak, nepamatuji se, kdy by v Therradu bylo hříchem, aby král jednu takovou měl. Jmenovala se Nora, byla a stále je čarodějkou. Díky ní má Quinn ve vínku magii. Obě žily u dvora stejně jako já s mou matkou jen o malou pozici níže, jejich komnaty ležely vedle těch našich a má nevlastní sestra byla vychovávána po mém boku skoro totožně. Šermovala meči, učila se kouzla, bojovala se mnou a to jsme přitom byli ještě tak malí.

Můj otec se o to však nikdy moc nezajímal. Hlavní bylo, že jsme - jsem - v tom začal vynikat.

Z Nory otec královnu neudělal - jsem si tím jistý už jen ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním je fakt, že bych se o tom dozvěděl. Dřív nebo později by do Mariley doručili zprávu, že Therrad má novou královnu.