Čistě kamarádsky! |Stein27| //DOKONČENO//

12

,,Petře.. Já.. Budu mluvit otevřeně. Mám tě ráda, strašně moc a i jsem tě milovala, nebo možná jěště miluju, ale když se na tebe kouknu, vidím bolest... Zakázala jsem si po smrti svého brášky plakat, ale kvůli tobě jsem to porušila. Nikdy jsem s nikým nic neměla, byl jsi první a pak se dozvím, že to byl hloupá sázka? Zlomilo mě to.. Strašně moc mě to zlomilo, dej tomu čas a třeba se to urovná" řekla jsem taky zlomeně a vyčerpaně.

Petr přikývnu. ,,Mario, já chci aby jsi věděla, že tě mám rád a možná víc než to, to co se stalo bylo pro mě strašný a myslel jsem, že skočím pod vlak. Každej den, když jsi spala, jsem ti šeptal, že..." zarazila jsem ho. ,,Že mě máš rád a prosil jsi o odpuštěný" dopověděla jsem za něj.

Zatvářil se zmateně. ,,Jak to víš?" zeptal se. ,,Spala jsem, hluboce... Ale nebyla jsem mrtvá. Pár úryvků, si pamatuju. Petře měl bys už jít" řekla jsem tišše. ,,Já.." ,,Jdi prosím" zopakovala jsem. Petr kývnul, chtěl mě obejmout, ale já si lehla, je to pro mě teď moc těžké.

Po mé tváři začínají opět stěkat horké slzy. Co se mnou ten kluk dělá? Nikdo mě za ty roky nedonutil plakat, jen on. Mám ho tak strašně ráda. Zavřela jsem oči. Říkali, že když zítra bude všechno v pořádku, pustí mě domů. Začínala jsem cítit únavu. Usla jsem.

~Ráno~

Zase jsem se probudila. Uf... Takže jsem v pohodě? Pomalinmu jsem se postavila a prošla jsem se. Zase jsem na nohou, nemá to žádné trvalé následky! Díky bože. Točila jsem se dokola jako blázen. Usmívala jsem se, jak nádherný je život. Do pokoje přišel doktor.

,,Slečno Ringová, jsem rád, že jste tak veselá" usmál se na mě. ,,Život je krásnej doktore, díky za vaší péči, zachránili jste mě" usmála jsem se na něj zpátky. ,,To je naše práce, slečno můžete balit, jdete domů" řekl s úsměvem. ,,Děkuju!!" vyjekla jsem.

Začala jsem brát všechny dárky a květiny, jedna hodná sestřička mi na to donesla tašku, plyšáci, bonboniéry a ostatní dárky jsem dala dospod a navrch květiny, jěště že ta taška je tak velká. Rozeběhla jsem se pryč, užúvám si života. Rozeběhla jsem se na autobus

Jěště že u sebe mám mobil a peněženku. Nasedla jsem na autobus a jela jsem do Telnice. Dojela jsem tam a rozeběhla jsem se k tetě. Doběhla jsem tam a začala jsem zvonit. Teta mi otevřela a hned mě obejmula ,,Mario!" vykřikla radostí. ,,Teto! Ráda tě vidím" usmála jsem se.

Tetě tekli slzy ,,Neplakej, jsem tady" pohladila jsem jí po zádech. ,,Něco jsem zařídila" usmála se na mě ,,Copak?" optala jsem se. ,,Stěhuješ se k mně!" jekla na mě. Tomu se mi nechtělo věřit. ,,Cože teto! Ty i úžsná!" vykřikla jsem jí a silně jsem jí objala.

Teta se usmívala jako sluníčko. ,,Pojedeš si k matce pro věci a potom rovnou za mnou" usmívala se. ,,Dobře, teto prosímtě, dej ty květiny do vázy, já musím jít " usmála jsem se ,,A kampak?" koukla na mě. ,,Za klukama" zaječela jsem, když už jsem utíkala.

Teta se smála, já si to mířila k Martinově bytu. Běžela jsem, co mi nohy stačili. Konečně jsem tam doběhla. Zazvonila jsem. Ihned mi otevřel Marťa ,,Honey!" vykřikl. Skočila jsem na něj a objala jsem ho ,,Mám tě ráda" šeptla jsem. ,,Já tebe taky." špitnul nazpátek.

Sesypali se všichni kluci, se všemi jsem se objala a řekla jim, že se semn stěhuju, byli radostí bez sebe. ,,Kde je Petr?" zeptala jsem se. Kluci znervózněli. ,,U sebe" řekl David. ,,Jdu mu to říct" rozeběhla jsem se tam.  ,,Mario počkej!" křikl za mnou David, to už jsrm bušila Petrovi na dveře.

Nikdo neotevíral. Otevřela jsem si a to ckjsem tam viděla, byl pro mě šok....

Ahoooj, vítám vás u další kapitoli, tak co myslíte, že tam Maria uvidí? 😱 Miluju vás💓

~Jenny❤️