ADRENALIN

Tak tohle byl adrenalinový zážitek...

Někomu adrenalin stoupá teprve tehdy, když skočí padákem, poprvé letí letadlem, zasekne se ve výtahu, jde si zaplavat se žraloky, nebo když ztratí úplně obyčejné klíče. I tohle jsem zažila, ale nebyl to pro mě ten největší adrenalinový zážitek.

Zkontrolovala jsem si svá zavazadla, pas, peníze a mobilní telefon. Vše jsem popadla a vydala se ven k autu, kde už netrpělivě čekala moje maminka, která se semnou vydává na tuto cestu, do Londýna. 

Hlavní záminka tam jet, byla moje posedlost hudební skupinou. Po dvou letech se mi konečně podařilo ji přemluvit. Koupily jsme naše lístky, které byly šíleně drahé, zabukovaly letenky s ubytováním a je to tady, za dvě hodiny nám letí letadlo a konečně jsme vyrazily na mojí cestu snů.

Po pár hodinách na cestě jsme dorazily do Londýna, vytouženě našly náš hotel a obě znavené jsme padly do postele. Byla jsem připravena na den D s velkým D.

Po vydatné snídani jsme se přesunuly na metro, které nás dovezlo až do centra Londýna. Prošli jsme samozřejmě ty nejznámější památky, navštívily pár muzeí a dokonce jsme stihly i lunapark.

Když už bylo něco po páté hodině, znamenalo to jedno., najít znovu metro, které nás doveze k velké aréně, kde se koncert, mé oblíbené kapely, kterou nadevše miluji, bude odehrávat.

                Nastoupily jsme do typického vagonu londýnského metra, usadily se a připravily na cestu, která měla trvat zhruba patnáct minut. Pečlivě jsem počítala zastávky, celkový počet byl sedm.

„Tohle byla šestá, takže už budeme příští vystupovat.“ Řekla jsem směrem k mé mamce. Odpověděla mi jen výrazným pokývnutím.

Když vlak zastavil, vystoupily jsme z metra a následně vyšli i ven, na ulici.

Vůbec jsem nevěděla, kde se to právě nacházíme. Museli jsme vystoupit špatně.

Otřela jsem si nejednu slzu, protože jsem si uvědomila, že to přece nemůžeme stihnout.

Měla jsem na výběr, buď nasednou znovu do metra a riskovat, že vystoupíme opět jinde, nebo jít pěšky, dle instinktu.

S mamkou jsme se rozhodly pro pěší variantu. Prošly jsme pár ulicemi, kolem turistických obchůdků a trafiky. V dálce jsem zahlédla onu vysokou budovu. Ihned se mi ulevilo, nejsme zase tak moc daleko.

Snažila jsem se trochu zorientovat, zatáhla jsem mamku do nějakého podchodu, který měl podle směru, kde byla budova arény, být správnou volbou.

Když jsme vylezly z podchodu, ocitly jsme se někde úplně jinde, chtělo se mi brečet. Máme asi dvacet minut, nemůžeme to stihnout. Určitě všechny brány zavřely a nám naše lístky propadnou.

Jakmile jsem slyšela hlasité klapnutí dveří, otočila jsem se za zvukem.

„Panebože! To je jejich autobus!“ vykřikla jsem.

Rozutekla jsem se k jejich autobusu, kde ovšem nikdo nebyl.

Všimla jsem si otevřených dveří a vklouzla tam, bez ohledu na to, že někde za mnou bude moje mamka, která mě bude určitě hledat.

Potichu jsem se tam vplížila. Nemohla jsem dýchat. Tohle byl můj sen! Nesplnitelný sen.

„Hej! Co tady děláš?“ rozutekl se přede mě jeden člen skupiny.

Sledovala jsem jeho smaragdově zelené oči, krásný úsměv, vypracované tělo a nemohla jsem uvěřit svým očím.

Nebyla jsem schopna vydat ze sebe ani hlásku. Jakoby se mi zastavilo srdce.

… někomu adrenalin stoupá teprve tehdy, když skočí padákem, poprvé letí letadlem, zasekne se ve výtahu, jde si zaplavat se žraloky, nebo když ztratí úplně obyčejné klíče, ale mně stoupl adrenalin až při této situaci.

 _______________________

Pokus o jednodílovku AKA slohovku do školy.

Snad se líbí :)

Maky xxx