Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟓𝟗.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝MĚL TAKOVÉ TUŠENÍ, ŽE ZPRÁVY, KTERÉ PRO NĚJ HARRY MÁ, NEBUDOU ANI TROCHU RADOSTNÉ.❞

„Blaisi, jsi tady? Paráda," vydechl Ron úlevně, když nakoukl do dveří jejich kanceláře a zjistil, že Zabini sedí za svým stolem a listuje ve složkách. „Bál jsem se, že tě budu nahánět po celém Ministerstvu."

„To by tě pěkně zničilo. Od té doby, co jsi ženatý, jsi hezky přibral. Padma si tě vykrmuje, co?" zamumlal Blaise s úšklebkem na tváři a jen tak tak se vyhnul letícímu šanonu. „Hele! Mohl jsem mít pracovní úraz."

„To by ti nikdo neuvěřil," uchechtl se Ron a posadil se na své místo. „Harry s tebou chce mluvit a prý to spěchá. Takže bys měl jít radši hned teď."

Blaise se nespokojeně zamračil. Proč by s ním chtěl Harry mluvit mezi čtyřma očima? Kdykoliv něco potřeboval vyřešit, přišel za nimi a řekl to jim oběma. Že by šlo o něco vážného?

„Nevíš, co může chtít?"

„Nemám tušení, kámo. Kdyby zjistil, že v pracovní době hledáme Hermioniny rodiče, už by si mě dávno podal. Ale upřímně, spíš by nás seřval za to, že jsme mu nedovolili nám pomoct, než za to, že v pracovní době děláme věci, co dělat nemáme," zašklebil se Ron a to Blaise trochu povzbudilo. Vstal ze židle a vyšel na chodbu. Harryho kancelář byla skoro až na jejím konci, což nebylo tak daleko, tudíž tam za pár chvil došel. Zaklepal na dveře a na vyzvání vkročil dovnitř.

Harry seděl u stolu a skláněl se nad dopisem, který pečlivě psal. Blaise si odkašlal. „Ahoj. Chtěl jsi se mnou o něčem mluvit?"

Brýlatý muž dopsal slovo a odložil brk zpátky do kalamáře. Zvedl hlavu a na svého kolegu se usmál, ukazuje mu na volné křeslo před svým stolem. „Blaisi, ahoj. Posaď se, prosím. Přišly nám zprávy z Azkabanu, které s tebou nutně potřebuji probrat."

Už jenom to, že si jej Harry zavolal, mu bylo divné. Z obsahu poslední věty ale Blaise nepříjemně zamrazilo na zátylku. Sedl si do křesla a trochu nejistě se ošil. Měl takové tušení, že zprávy, které pro něj Harry má, nebudou ani trochu radostné.

„Dobře, o co jde?" zeptal se rovnou. Ať už to máme za sebou, říkal si v duchu a snažil se obrnit před tím nejhorším, co by mohlo přijít.

Harry se zvedl ze židle a spojil ruce za zády. Pak pomalým krokem přešel k Blaisovi a shora se na něj zadíval. Pomalu zavrtěl hlavou. „Nejspíš nemá cenu chodit kolem horké kaše. Inu, jistě si vzpomínáš na ten poslední soudní proces, kterého ses účastnil." Jistě, jak jen by na to mohl zapomenout? Na ty chladné a mrazivé oči jeho nevlastního otce, který jej probodával pohledem. „To ti asi nikdo neřekl, ale cestou do Azkabanu po sobě Angus a Nikolai vyjeli, připletli mezi sebe i jednoho mladého kouzelníka. Nikdo neví proč, ale rychle je od sebe odtrhli a na první pohled neměli žádná vážná zranění."

„To jsem skutečně netušil," hlesl Blaise, když se Harry na okamžik odmlčel.

„No, není to až tak dlouho, ale i tak nám to přijde divné. Bystrozor, který měl včera v noci hlídku, si sice myslí, že existuje možnost, že měl nějaké vnitřní zranění, ale není to potvrzené a mohlo se to stát i z úplně jiného důvodu -"

„Harry," skočil mu do řeči netrpělivě Blaise, „tak už mi řekni, o co jde."

Potter se zhluboka nadechl a v soucitném gestu mu položil ruku na rameno. Zahleděl se na něj přes kulatá sklíčka svých brýlí. „Je mi to líto, Blaisi, ale Angus Zabini nejspíš včera v noci nebo dnes brzy ráno zemřel."

Blaise se trhaně nadechl. Cože? Tak s takovým typem zpráv opravdu nepočítal. V uších mu hučelo. Slyšel správně? Angus Zabini - jeho nevlastní otec - je mrtvý?

Nebyl si jistý, co vlastně cítí. Zmatek? Podivnou směsici radosti a smutku? Úlevu?

„Jeho tělo převezli ke svatému Mungovi," pokračoval dál Harry. „Však víš - kdybyste se s ním ty nebo tvoji příbuzní chtěli rozloučit. Pokud chceš, vezmi si po zbytek dne volno, já tě omluvím. Upřímnou soustrast."

•••

„Mrzí mě, že ses s rodiči a s babičkou nemohla rozloučit," řekl Blaise Violett téhož dne, kdy mu Harry oznámil úmrtí jeho nevlastního otce. S Violett se vídávali opravdu často, jelikož Blaise měl nyní spoustu času, když nechodil s Daphne. A navíc potřeboval mít jistotu, že dívenka všechno skutečně zvládá. Ty chvíle hlubokého smutku už naštěstí pominuly, dostavilo se smíření. Blaisovi se ulevilo, ale i tak doufal, že na svou rodinu Violett nezapomene. Nezapomene na to, kým je.

„No, ty jsi mi přece říkal, že na mě všichni dávají pozor," řekla mu nevzrušeně Violett a dychtivě se otočila za malým chlupatým pejskem, který s páníčkem prošel kolem nich. „Takže se s nimi nemusím loučit, když jsou tu pořád se mnou. A jednou, až je znovu uvidím, budeme zase opravdu spolu."

Blaise chvíli nebyl schopen slova. Pak Violett pohladil po vlasech. „No vidíš, jaká jsi chytrá holčička. Máš naprostou pravdu. Hele, víš co? Dostal jsem nápad."

„A jaký?" ptala se zvědavě. Zabini se zastavil a dřepl si vedle ní. Usmál se a kolem očí se mu objevily vějířky vrásek.

„Zvednu tě nahoru a ty se mi posadíš za krk, abys byla vysoká a bylas vidět. Co si budeme povídat, přece jen jsi pořád prcek," cvrnkl ji do nosu a ona se zahihňala, „takže až budeš takhle vysoko, budeme jim moct zamávat a oni tě uvidí. Co ty na to?"

„Ano, prosím!" vypískla Violett a Blaise se zasmál. Chytil ji v podpaží a posadil si ji za krk. Blonďatá dívenka se rozesmála a zabořila ručky do jeho tmavých vlasů. Zabini ji přidržoval za nohy a pomalu se s ní zvednul.

„Tak co, jaký máš výhled?" zeptal se jí a ušel s ní pár kroků. Violett se pořád smála.

„Super!" vykřikla a pak zdvihla obličej k nebi. Jednou rukou se pustila a začala mávat. Na tváři jí přitom pohrával úsměv. „Ahoj, mami! Ahoj, tati! Ahoj, babi! Vidíte, mám se dobře, nemusíte se o mě bát! Mám vás ráda a doufám, že mi taky máváte!"

I Blaise se usmíval, a aby byl upřímný, dokonce i zadržoval slzy. Měl pocit, že v životu zase vidí smysl.