Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

28

Chan

Včera se to docela zvrhlo. Docela dost. 

Měl jsem ho odstrčit hned. Pravda byla, že líbat ho bylo více než příjemné. Jenže... Nebylo to ono, když Felixem hýbal alkohol. Vůbec netuším, jaké to mezi námi bude. Budeme se vzájemně ignorovat nebo na to jednoduše zapomeneme?

Z toho všeho přemýšlení mě ještě více rozbolela hlava. Raději jsem toho nechal a podíval se na vedlejší postel, kde v klidu spal Felix. Vypadal tak poklidně a nevinně. Na chvíli mi přišlo, že včerejšek byl jenom nějaký sen. Ovšem bolest hlavy dokazovala, že ne.

Raději jsem se podíval, kolik je hodin. Sedm ráno. Za oknem ještě bylo šero, ale nesněžilo. Takže už můžeme odejít.

Asi bych ho měl vzbudit a vydat se společně do chaty. Vsatl jsem tedy z postele a potichu přešel k Felixově posteli. Ještě pár vteřin jsem se koukal na jeho tvářičku, než jsem mu jemně zatřásl ramenem. 

,,Felixi, vstávej."

Felix akorát něco nesrozumitelně zamumlal a otočil se na další bok.

Zkusil jsem to znovu. ,,Felixi, vstávej. Už bychom měli jít."

Konečně otevřel oči a zamrkal. Ihned zkřivil obličej bolestí. ,,Sakra, moje hlava," opatrně se posadil a chytl se za ni. Ach jo, bylo mi ho líto. Vůbec jsem mu ten alkohol neměl dávat.

,,Chceš vodu?" zeptal jsem se.

Zakroutil hlavou a vylezl z postele. Ani jednou se na mě nepodíval. Nejspíš si začal vzpomínat, co se včera večer stalo. Vzal si bundu, oblékl si ji a vydal se ke dveřím. Ty byly však zamčené a klíč jsem měl já.

,,Počkej, odemknu ti," přistoupil jsem k němu zezadu, přičemž jsem se schválně natáhl ke klíčové dírce přes jeho ruku. On však ustoupil, jakoby se mě štítil.

To zabolelo.

Raději jsem rychle odemkl, aby mohl jít. Avšak předtím, než mi zmizel z očí, jsem mu položil ruku na předloktí.

,,Felixi..." počkal jsem, až se na mě podívá. Jeho oči byly lehce červené, jakoby brečel. Ach jo. Co jsem to zase způsobil. ,,J-je mi to líto."

Felix však jenom přikývl a odešel.

Proč mě tolik bolí na hrudníku v místě, kde mám srdce?

°°°°°°

Do chaty jsem dorazil kolem půl osmé. Šel jsem raději hned za nějakým učitelem říct mu, že jsem se vrátil. 

Na snídani jsem se vykašlal a zamířil do svého pokoje, který sdílím s Minhem a Hyunjinem. Během chůze mě napadlo, že bych došel k Felixovi a snažil se s ním nějak urovnat to, co se včera stalo. 

No, urovnat asi není to vhodné slovo. Netuším, zda je naštvaný nebo smutný. Ale určitě bychom si měli promluvit. A tak jsem se zastavil před dveři Felixova pokoje. Už jsem zvedal ruku, abych zaklepal, ale pak mě napadlo, že by mi nemusel vůbec otevřít. Nebo by mi otevřel, ale hned jak by mě uviděl, zabouchl by mi dveře přímo před nosem. 

Raději mu dám čas, aby se z toho třeba nějak vzpamatoval. Promluvím si sním později.

Otočil jsem se tedy na patě a zamířil do svého pokoje. Odemkl jsem a chtěl si úlevně vydechnout, jenže na postelích seděli moji přátelé. Nenapadlo mě, že tu ještě budou. Myslel jsem, že už jsou dole na snídani. 

Nastalo ticho. Já na ně koukal zřejmě jako vůl a ti dva... No, nevím jak to popsat. Avšak jako první se vzpamatoval Hyunjin.

,,Vole, jseš v pohodě," vykřikl nadšeně.