Bojím se! (upgrade)

2. kapitola

Vím, že jsem s Kazukim docela tichý, ale když já si nemůžu pomoct. On se mi vždy docela líbil i když se ke mě nechoval zrovna nejlépe.

Stydím se být v jeho přítomnosti, ale zase se i cítím docela spokojeně. Vím je to zmatený.
"Víš Kazuki chci se ještě jednou omluvit za to co jsem ti prováděl. Vím že i milion omluv to moc nespraví, ale změnil jsem se" říká to tak vážně a při tom kouká před sebe. "Chci být s tebou dobrý kamarád. Vím, že to pro tebe bude možná trochu těžký, ale už se mě bát nemusíš. Slibuju, že už ti nikdy neublížim" jemně se usměje a koukne se na mě.

Asi jsem šílený. Přece jen moc lidí by asi jen tak neodpustilo svým šikanátorům, ale i když nevím proč, věřím mu. "Dobře" špitnu a usměju se. "Jsem popravdě i rád, že to dopadlo takhle. Nechci mít moc nepřátel a taky budu rád, když budu mít kamaráda navíc" řeknu spokojeně. Wow divím se, že to šlo docela samo, ale jsem za to i rád. Aspoň se o Kaorim dozvím třeba i víc

"Tak to jsem moc rád, že to takhle bereš" řekne šťastně. "Čekal jsem nějaké scény nebo nějaké vyčítání. Docela si mě i překvapil, ale samozřejmě jsem rád, že to šlo takhle v pohodě" uchechtne se. Jsem rád, že je rád, ale pak se na něj zvědavě kouknu. "Můžu se na něco zeptat?" řeknu zvědavě. "No samozřejmě jen se ptej. Dlužím ti to?" ušklíbne se.

"Proč si mě vlastně šikanoval?" zeptám se potichu a zrak přesunu před sebe. "No víš v tu dobu jsme to doma neměli zrovna lehké, byl jsem hrozně ze všeho unavený a potřeboval jsem si nějak vybít svojí zlost. Vím, že bít někoho není dobré. Nechápu proč jsem si to neuvědomil. Ty si mi přišel jako první pod ruku. Vadilo mi jak bezstarostný život máš a ano v tu dobu jsem ti i docela záviděl. Prostě jsem měl zrovna chuť ti ten život znepříjemnit" řekne s povzdechem a během mluvení si nervózně žmoulá náramek. "Lituji toho. Nenávidím se za to, že jsem někomu ubližoval. Dost mě to štve, ale neboj se. Od teď, ať se ti bude dít cokoliv budu hned u tebe a pomůžu ti" usměje se. "Aspoň nějak to chci odčinit" povzdechne si a koukne na svoje boty.

Chápu ho. Nevim jak, ale chápu. Neříkám, že by jsem dělal to samé, ale když je toho na člověka moc dělá různé kraviny. "Dobře to beru mít osobního bodyguarda" zazubím se na něj. Kaori se jenom zasměje.

Povídáme si po cestě dál o různých věcech. Třeba jak se měl mezitím on nebo i já, jaká je škola a tak dále. Během povídání dojdeme k mému domu ani nevím jak. "Wow to už jsme tu? Ta cesta uběhne rychle, když se člověk baví" řeknu spokojeně. "No nic, už musím jít. Děkuji za zpříjemnění cesty domů" usměju se. Chvíli se na něj i zadívám, protože je fakt hezký. "Jsem rád, že se ti cesta se mnou líbila. Klidně můžeme příště ven jestli budeš mít čas" řekne spokojeně. "Ale samozřejmě jestli nechceš nenutím tě" řekne rychle na to trochu nervózně. Jenom se uchechtnu "moc rád půjdu. Děkuju" špitnu. Kaori se na mě zadívá, ale pak zavrtí hlavou a opět se usměje. "No nic tak já půjdu. Jsem rád, že jsme si to vyříkali a zítra ve škole se zase uvidíme." V rychlosti mě obejme, čemuž se dost divím a pak rychle odejde.

Dobře, tohle bylo trochu zvláštní, ale to obětí se mi líbilo. Jenom se nad ním uchechtnu a jdu domů kde se začnu chvíli učit.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Ano ještě žiju lidičky 😀❤️. Budu se teď snažit přidávat kapitoly. Vážně 😂❤️. Jsem ráda, že to vůbec někdo čte 😊❤️. Budu ráda za nějakou tu hvězdičku 🌟a koment💭. Užijete si zbytek prázdnin zlatíčka 😘💗.
Vaše Moriko-san✨