Únos (kagehina) [ZRUŠENO]

Prolog

Z pohledu Hinaty

Mladý Hinata dostal hlad.

Ne, hlad ne. Spíš chuť. Chuť na něco sladkého, kyselého, ostrého, hořkého.. Prostě na něco, co není doma.

Zkontroloval peníze, oblékl si bundu, sešel do přízemí a obul si boty. Rodiče byli ještě v práci a Natsu byla už druhým dnem u babičky, takže nikomu neoznamoval, že jde ven. Zabouchl za sebou dveře a zamkl na dva západy. Sice jde ven jenom na chvilku, ale jistota je jistota. Vložil ruce do kapes a šouravým krokem se vydal do obchodu kde pracoval Ukai.

Hinata otevřel dveře a ozvalo se známe zacinkání značící příchod nového zákazníka. Ukai zvedl hlavu od časopisu, usmál se a típl cigaretu do popelníku.

,,Yo, Hinata-chan, dlouho jsem tě neviděl. Jak jde škola?"

,,Yo, Ukai-san! Mohlo by to být lepší, ale mně škola nikdy nešla." Hinata se usmál, a přešel k ledničce, z které si vzal malou perlivou vodu. ,,Z toho si nic nedělej. Taky mi to ve škole nešlo, a jak můžeš vidět, stále žiju." Hinata se zasmál a vzal z regálu brambůrky a čokoládové pocky. Šel k pokladně a všechno vyložil na pult. Ukai všechno natipoval a vložil do igelitky. ,,362 yenu." Hinata polapil peněženku, podal Ukai-sanovi tři pomuchlané bankovky a mince a zazubil se na něj. ,,Děkuju." Založil peníze do kasy, zapálil si cigaretu a labužnicky vydechl kouř. Hinata polapil igelitku a šel k východu. ,,Měj se hezky Ukai-san."

,,Ty taky Hinata-chan. Hlavně si na sebe dávej pozor. Je už dost pozdě."

,,Budu na to myslet." Usmál se na něj a zmizel v šeru začínající noci.

...

Hinata vůbec nechápal proč by si měl dávat pozor. Ano, je pravda, že se všude potulují jistá individua, která by vám mohla udělat spoustu nepěkných věcí, ale na předměstí, kde Hinata žil se nikdy takový případ, že by někoho unesli, znásilnili nebo okradli, nestal.

,,Ahoj, Malíčku.. Děti jako ty by se neměli potulovat po venku v tuhle hodinu.." Hinata leknutím nadskočil až upustil tašku se svým nákupem. Pomalu se otočil za hlasem. Uviděl vysokého kluka přibližně o pět let staršího než on. Měl černé ježaté vlasy, které mu po pravé straně spadaly do očí. Oči barvy lískových oříšků na něho upírali hrůzu nahánějící pohled. Jako šelma na kořist..

Hinata se nervózně zasmál. ,,No vlastně je mi šestnáct... Hele, fakt jsme si skvěle pokecali..." sehnul se pro tašku s nákupem a narovnal se, ,,ale já už budu muset běžet. Rád jsem tě poznal!" Vložil jednu ruku do kapsy, otočil se a rozešel se co nejrychleji odtamtud. V útěku mu však zabránila nějaká překážka a jeho nákup zase polapily spáry neúprosné gravitace. Udělal pár kroků vzad a chytil se za hlavu. Vzhlédl na osobu tyčící se před ním. Uviděl obrovského chlapa s bílými vlasy a bez obočí. Měl hnědé oči, které na něj svůj pohled.

,,Omlouvám se Malíčku, ale obávám se, že dnes nikam už nepoběžíš." Zašeptal mu černovlasý u ucha. Najednou ucítil tupou ránu na hlavě a poslední co ucítil bylo, jak si ho někdo hází přes rameno.