Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟔𝟑.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝SMIŘOVALA SE S TOU NEČEKANOU SITUACÍ, KTERÁ JÍ ZNENADÁNÍ VSTOUPILA DO ŽIVOTA.❞

Vstala ze židle. Nic na to neřekla, jen začala přecházet po místnosti sem a tam a zhluboka dýchala. Občas si rukama vjela do vlasů a zavrčela. Dracovi připomínala šelmu lapenou v kleci a vůbec se mu to nelíbilo, tak se to honem pokusil dovysvětlit: „On za nic nemůže, Hermiono. Včera se na tom našem zásnubním večírku opil a já jsem na něj naléhal, aby mi řekl, co se stalo, když se zmínil o Luciusovi a tobě. Kdybych věděl, že ti provedl něco takového a že je to tolik osobní téma, nechal bych to být. Ale asi je dobře, že mi to řekl, protože já to tak nenechám, to mi věř."

„Proboha, Draco." Teď Hermiona vypadala skoro vyděšeně a rázným krokem k němu přešla. Když ho chytla za ramena, Malfoy zbledl a trochu se odtáhl, ne snad proto, že se jej dotýkala milovská šmejdka, z čehož by už dávno visel na stropě, kdyby byli ještě na škole, ale proto, že z Hermiony teď šel skutečně strach. „Nikomu nic neříkej, a hlavně ne Luciusovi. Nech to prostě plavat. Stalo se to před několika lety a už se to stejně nezmění, tak to nemusíš znova otevírat. Nic se tím stejně nevyřeší a já nepotřebuju přidělávat další problémy ani sobě, ani ostatním, rozumíš?" naléhala na něj a trochu s ním zatřásla. Pak ho pustila, odstoupila pár kroků dozadu a rukama si objala trup. „Prosím, hlavně nikomu nic neříkej."

„Samozřejmě, že to nikomu neřeknu, ale tohle přece nemůžeme nechat jen tak, Hermiono. On ti ublížil a skoro ti zničil život. To ho necháš, aby mu to prošlo? Jen proto, že je snad mocný a Malfoy a myslí si, že si může všechno dovolit?" Draco netušil, kde se v něm vzala ta touha bojovat a něco s tím udělat. Přece jenom, o Hermionu se nikdy nezajímal, a na jeho otci mu pořád záleželo, ačkoliv s ním už nebyl příliš v kontaktu. Ale tohle přece nemohl jen tak nechat být. Tohle bylo naprosto odporné a nemorální a nelidské -

„A co se tím změní, Draco, teď, když to po letech znovu vytáhneš? Nic, jen se na mě všichni budou dívat jako na chudinku, kterou znásilnili. Nestojím o soucitné pohledy. A čas to zpátky nevrátí." Hermiona se na něj slabě pousmála. „Děkuju, že se mi snažíš pomoct, vážím si toho. Ale opravdu si s tím nedělej starosti. Já jsem se s tím nějak vypořádala. A tebe se to netýká."

Draco se zvedl ze židle a došel k ní. „Jak to, že se mě to netýká? Je to přece můj otec. A ty... jsi matka mého nevlastního bratra?" vyslovil trochu váhavě, jako kdyby mu to stále nešlo přes jazyk. Nejspíš si to plně uvědomil teprve nyní.

Hermiona se tiše uchechtla. „Je to trochu ironie, nemyslíš?" Pak mu stiskla paži. „Opravdu si vážím tvého zájmu, ale to je v pořádku. Nechme to být. Je to naše tajemství a nikdo už nemusí nic vědět. Smířila jsem se s tím."

Malfoy si povzdechl. „No dobrá, jak myslíš. Takže všechno v pořádku?"

Usmála se. „V pořádku."

„Tak dobře. Ale kdybys něco potřebovala, nebo změnila názor -"

„Vážím si toho," zopakovala znovu. „A mimochodem - gratuluji ke tvému zasnoubení s Astorií. Ať jste spolu šťastní."

„Děkuji. Mrzí mě, že jste se s Theem rozešli, ale jak to tak vypadá, nebudeš sama dlouho," ušklíbl se. Hermiona zmateně svraštila obočí.

„O čem to mluvíš?"

„No přeci o tobě a Blaisovi, vždyť se milujete," řekl naprosto nevzrušeně a pak trochu opatrně dodal: „Takže Nico? Myslíš, že bych - že bych ho třeba mohl někdy vidět? Dvacet tři let jsem žil s vědomím, že jsem jedináček. A najednou zjistím, že mám vlastně bratra. Neuvěřitelný, jak se v jedné chvíli může člověku změnit život, co?"

„Cože? Jo, jo, to máš pravdu. Co kdybychom se někdy sešli a... a domluvili se? Třeba?" Draco souhlasil, a tak se rozloučili. Hermiona to ale skoro ani nepostřehla, protože myšlenkami byla nyní už někde úplně jinde.

•••

„Dostal jsem skvělý nápad, co bychom dnes mohli podniknout," řekl zvesela Blaise Violett, když ji vyzvedl v sirotčinci a společně vyšli na ulici. Blonďatá dívenka ho vzala za ruku a zdvihla hlavu. V očích jí svítila zvědavost.

„Fakt? A co podnikneme?" vyzvídala nedočkavě. Blaise se tajemně usmál.

„Pamatuješ si ještě na Nica, Hermionina syna?" Když Violett přikývla, pokračoval: „Nedávno jsem s Hermionou mluvil o tom, že bychom my čtyři mohli společně někam vyrazit. Tak bychom je teď mohli navštívit, abychom zjistili, co dělají, a pak třeba naplánujeme nějaký výlet."

„Tak jo!" vyhrkla nadšeně a Blaisovi se trochu ulevilo. Bál se, že se Violett jeho nápad nebude líbit, ale když tak nad tím přemýšlel, ona vždycky souhlasila s jakýmkoliv jeho plánem. Každé jejich další setkání byla veselejší a uvolněnější a to mu dělalo radost. Smiřovala se s tou nečekanou situací, která jí znenadání vstoupila do života.

„To jsem rád. Hm, abychom tam byli rychleji, mohl bych nás přemístit, co ty na to?" Při jakékoliv zmínce o magii - což ani nebylo tak časté - se Violett rozzářila tvář, a nyní tomu nebylo jinak. Blaise věděl, že se nemůže dočkat, až z ní bude malá čarodějka a odjede studovat do Bradavic. Byl si jistý, že se ani nenaděje a z ní už vyroste velká slečna.

„No jasně že jo!" vykřikla rozjařeně a on se zasmál. Naznačil jí, kam půjdou, a pak se společně vydali do postranní uličky, kde by se mohli skrýt ve stínu před zvědavými zraky mudlů. Tahle část Londýna byla vyloženě mudlovská, takže jakékoliv kouzlení nebylo právě bezpečné. Když se s prásknutím přemístili, nezanechali po sobě nic. Jen vrána sedící na větvi protějšího stromu si jich všimla a na nečekaný hluk zareagovala podrážděným zakrákáním.

V další vteřině už stáli před dveřmi Hermionina bytu, což byla chyba, které se Blaise nechtěně dopustil. V dalších bytech totiž bydleli mudlové a někdo z jejích sousedů je mohl vidět, jak se tu nečekaně zjevili. A za to by mu Hermiona nejspíš nepoděkovala.

„Tak, tady bydlí," řekl Blaise trochu zbytečně, a než stiskl zvonek, odkašlal si. Netušil, proč je tolik nervózní. Přišli přece jen na rychlou návštěvu.

„Už jdu!" uslyšeli zevnitř bytu tlumený Hermionin hlas. Mladá žena za pár vteřin odemkla dveře a otevřela je dokořán, aby zjistila, kdo to přišel. Překvapením jí málem poklesla čelist a tmavé zorničky se jí trochu rozšířily. Blaise se na ni usmál. Zřejmě ji asi vyrušili při vaření, jelikož na sobě měla zástěru a ve špinavé ruce škrabku a tvářila se nadmíru překvapeně, že je tady vidí.