Morsmordre

Padesát šest

Bruce Dickinson - Tears of a Dragon

---
Věnováno KatuleL. Protože Pansy Parkinsonová. Protože Něha. Co dodat?
---

Pansy to nechápala. Nebo možná odmítala chápat, tím si vpravdě nebyla jistá.

Draco Malfoy byl jejím prokletím už řadu let. Oba svým způsobem byli úplně stejní. Jako malé děti nechápali hodnotu svého života, nehleděli na cestu, jíž jim přichystal jejich osud - jediné, čím se honosili, byla jejich jména. Čistá krev. To bylo to, co jim zajistilo pozici na samém vrcholu pyramidy studentů zmijozelské koleje. Skutečnost, že jejich rodiče byli tetovanými služebníky Pána zla. Mezi mladými hady to byla nezměrná prestiž.

Že si k sobě našli cestu nemohlo nikoho překvapit - naopak to bylo něco, co se všem jevilo být očekávatelným. Stejně jako bylo jejich společenskou čistokrevnou povinností, aby spolu utvořili pár. Tehdy to jen podpořilo jejich vážnost, a vlastně i pokaždé, když tento krok zopakovali. A v tu chvíli se od sebe začali odlišovat.

Pro Draca se tmavovlasá spolužačka stala jen společnicí, osobou, kterou měl neustále po boku, jíž táhnul za sebou ve svém stínu; někým, kdo těžil z jeho jména, stejně jako on sám. Nebyla mu ničím víc než spolužačkou, s velkým možná snad přítelkyní.

Pansy do toho však spadla přímo po hlavě. A nebylo to jen tím, že se vlastně vůbec nebránila; naopak, i kdyby proti tomu bojovala, někde v hloubi duše tušila, že by neměla šanci to překonat, že by stejně podlehla. Byla to vrozená vlastnost Malfoyových, jíž oplýval i Lucius, jak jí jednou řekla její máma, a jednou to potvrdila i Bellatrix. Oba, jak Lucius, když byl ještě na škole, tak nyní Draco, zkrátka to v sobě měli. Obklopovala je aura, za kterou je nesnášeli - a milovaly.

Bylo to pomalé, prakticky nepostřehnutelné. Jako když čaroděj splétá složité kouzlo, složité provazce moci mu prokluzují skrz prsty; ale pak hrot hůlky dopadne na to poslední místo a kouzlo projeví svou ohromnou sílu. Přesně tak se cítila i Pansy. Ukazovat se Dracovi po boku pro ni zprvu nebylo ničím víc než jakousi povinností. Jenže všechno se nakonec ukáže být něčím mnohem víc než jakým se celou dobu tváří. Nejprve se sama přistihla, jak se na Dracovu přítomnost vlastně těší. Od toho už pak nebyl nijak dlouhý krok k tomu, aby začala o jeho pozornost stát i v trochu jiném ohledu.

Toužila, aby se na ni usmíval, ale doopravdy, žádné strojené grimasy, jaké si schovával pro ostatní. Jako by si nikdy předtím nevšimla, jak melodický je jeho tichý smích. Rysy jeho tváře, které jí vždy připadaly tak ostré, hranaté, možná až nesympatické, najednou lahodily jejímu pohledu. Maličkosti jako pevný stisk jeho teplých dlaní nebo způsob, jakým si vjížděl prsty do vlasů, nikdy si jich nevšímala tolik. A ty jeho oči...

Dracovy oči byly labyrintem, do jehož útrob se Pansy nechala lapit. Sama vlastně nemohla uvěřit tomu, že ji nechal nahlédnout za ten závoj, za nímž se skrýval; že jí dovolil nahlédnout dál než jen na povrch, jejž ve svém pohledu ukazoval ostatním. Ale když se zadívala do jeho modrošedých očí, když poznala alespoň část jejich hloubky, cítila se jako obklopená nekonečně vysokými stěnami, uvězněná v síti zamotaných chodeb křižujících se v divoce spletené pavučině, pokaždé ji dovedla k jinému objevu. K osobním démonům, k obdivu k otci, k nezměrné touze, či bezbřehé nenávisti k sobě samému - až příliš často ji však Dracovy oči dovedly jen do slepé chodby, kde nebylo vůbec nic.