bl/gl oneshots

1

POSTAVY JSOU VYMYŠLENÉ

Venku už se ztmívalo a já ještě furt trčel ve škole. I přesto jsem celou hodinu dával pozor. Ten debil - Lukáš - už asi 30 minut představuje nějakou prezentaci o... o čem vlastně? Najednou si uvědomím, že vlastně vůbec nevnímám. Nebo spíš vnímam, ale ne to, co se říká, ale toho, co to říká. Je to tak. Tendle debil mi naprosto překroutil svět a já ani nevím jak. Začalo to když k nám v září přišel nový žák, nejdřív mi to bylo dost ukradený, ale pak jsem zjistil, že bydlíme vedle sebe, začal ke mně furt chodit a pak... Todle je tak nechutně ohraný až se cejtim jak v nějakém typickém slaďáku na Prima love. Ale nějakej rozdíl tu byl - V každém typickém slaďáku na Primě se do nového kluka zamiluje nějaká holka. Tak proč doprdele jsem se do tohohle debila zamiloval já?! Vždycky, když si to přiznám, tak si uvědomím, jak zoufale zním. Dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovná já bych moh být na kluky. Nic jsem proti tomu v podstatě neměl, ale prostě jsem si vždycky tak nějak podvědomě byl jistý, že todle se mě prostě netýká.

Konečně nastalo ticho. Dopovídal. A- kouká na mě... Asi 5 vteřin jsme na sebe civěli než zazvonilo a celá třída se rozutekla domů.

Cesta domů byla celkem nezáživná. Od tý doby, co se s tím debilem začaly bavit ty nány už spolu skoro nikdy ze školy nechodíme. No jasný, asi se mu jedna z nich líbí, jinak by se s nimi nebavil... To mi mohlo dojít, že na týdle škole jsem jediná buzna j-

Na krku mi přistálo cosi studenýho. Někdo po mně hodil sněhovou kouli. Zprudka se otočím a tam uvidím přesně toho v koho jsem doufal. Lukáše.
"Co, že si tu jdeš tak sám?" uchechtl se.
"No mně to vyhovuje. Spíš tebe bych se měl ptát. Kdes nechal ty svoje nadhéry?"
Zarazil se. "Jaký nádhery?"
"Ale prosimtě, všiml jsem si, jak se kolem tebe furt vochomejtaj. Líbí se ti nějaká?" sevřel se mi hrudník. Dopředu jsem věděl, co řekne, ale i tak jsem byl napjatý.
"Ne."
"Ale líbí, jen to řekni!" proč si to dělám horší?
"Nelíbí." pokračoval.
"Já vím že jo, jen si to přiznej!"
"Co tě to tak zajímá, žárlíš snad?" ušklíbl se.
"Nežárlím!" ohradím se.
"Ale žárlíš!"
"Říkám, že nežárlím!" strčím do něj.
Tak dlouho jsme se strkali až spadl do sněhu. Chvíle ticha...
Bože ty jeho oči. Najednou se stalo něco v co bych ani ve snu nevěřil. Políbil mě.

Když jsme se od sebe odtrhli, zrudl.
"J-já-" než jsem však cokoliv stačil říct, vlepil mi jednu.
"To máš za to strkání..."
Facka mě na tváři ještě pálila, ale nemohl jsem se ubránit úsměvu...