Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟔𝟕.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝TO SE NEMĚLO STÁT.❞

„Zítra spolu zase něco podnikneme. Včera jsme totiž byli i u Hermiony, to je ta paní, co mě léčila, a ona má syna Nica, se kterým jsme si hráli. A Blaise říkal, že bychom mohli všichni čtyři podniknout i nějaký společný výlet!" vyprávěla Violett nadšeně své nejlepší kamarádce, když seděly u stolu a kreslily si. „A víš, co mě napadlo, Jo? Že kdyby to šlo, mohla bys s námi i ty, chtěla bys?" zeptala se jí dychtivě.

Josephine se usmála a ořezala si oranžovou pastelku. „To je od tebe hezké, Violett, ale to bychom se musely domluvit s vychovatelkami a i s Blaisem a Hermionou, jestli by jim to nevadilo," vysvětlovala jí trpělivě. „Ale děkuji, že sis na mě vzpomněla."

„Jsi přece moje nejlepší kámoška," řekla jí vesele a zazubila se. Josephine ji podrbala ve vlasech, a pak se obě sklonily ke svým výkresům. Alespoň do té doby, než do místnosti přišla vychovatelka a začala se shánět po Violett.

„Á, tady jsi, drahoušku, výborně. Tak pojď se mnou," přikázala jí, když si blonďaté dívenky všimla a postrčila si brýle blíže ke kořeni nosu. „To se ti určitě bude líbit, tak jen pojď, holčičko. Doufám, že s sebou nemáš moc věcí a nebude ti trvat příliš dlouho si zabalit, protože oni by si tě k sobě rádi už co nejdříve vzali."

„Kdo, oni?" zajímala se Violett a vyměnila si pohled s Jo, která bezradně pokrčila rameny.

„No přeci tvoje nová rodina, drahoušku. Pamatuješ ten milý mladý pár, který se tu párkrát zastavil? Tak už pojď a nezdržuj," popohnala ji netrpělivě. Josephine zbledla a Violett ucítila nepříjemný tlak v břiše. V očích obou dvou dívek se zrcadlil strach. To ne. To se nemělo stát. To je zase rozdělí?

Uvidí se vůbec ještě někdy?

•••

Daphne kráčela nemocniční chodbou a přemýšlela, kdy tudy procházela naposledy. Nejspíš to byla už pěkná řádka let. Rozhlížela se kolem, jako kdyby tu snad byla poprvé, a nejeden lékouzelník ji přejel hodnotícím pohledem, který často doplnil i o malý úsměv. Daphne si jich snažila nevšímat a hledala Theodorovu kancelář. Naštěstí tmavovlasého bledého muže spatřila vycházet se spisy v rukou a v doprovodu jiného lékouzelníka z nějakých dveří.

„Tohle ale není moje starost, týká se to tvého oddělení, tak si to laskavě zařiď a neobtěžuj mě s tím," vrčel na něj Theodore a v očích se mu zlostně zablesklo, když se na nižšího kolegu ohlédl. Ten mu začal něco překotně vysvětlovat.

„Ale vždyť ti to zabere jen minutku a znáš se s ním přece tak dobře, vezme to lépe -"

„Říkal jsem, že nechci, abys mě s tím už obtěžoval, spadá to do tvého oddělení, tak si to vyřeš. U jiných případů přece postupuješ naprosto stejně," odsekl mu Theo a pak si všiml nerozhodné Daphne, jak postává nedaleko a opatrně ho pozoruje. Nott si rukou pročísnul vlasy. „Fajn, když ti slíbím, že to zařídím, necháš mě už být?"

Jeho světlovlasý kolega si samou úlevou oddechl a vděčně mu stiskl paži. „Díky! Takhle to bude určitě lepší!" ujišťoval ho, a aby dostál svému slibu, kvapně odešel. Theo při pohledu na bledou Daphne trochu nejistě polkl, ale pak přece jenom vykročil k ní.

„Ahoj, co se děje? Vydržíš minutku? Jen něco vyřídím Hermioně a hned se ti budu věnovat," slíbil jí, a když přikývla, rychle zaskočil do kanceláře, kde svou kolegyni našel v záplavě papírů. Poprosil ji, zda by za něj něco nevyřídila, a když ho ujistila, že ano, poděkoval jí a honem se vrátil zpátky k Daphne, která se usadila do jednoho z křesel. Theo nadzvedl svůj plášť a posadil se do druhého křesla vedle ní. „Tak copak se stalo? Ačkoliv, počkej, ještě než začneš mluvit - chtěl bych se omluvit za ten večírek, vůbec jsem nebyl při smyslech a stydím se za to, takže pokud jsem dělal něco nepatřičného, nedůstojného a trapného, tak se opravdu omlouvám -"

Daphne se na něj mírně usmála. „To je v pořádku, nestalo se nic, čeho bychom mohli ty nebo já litovat," ujistila ho a doufala, že to už dál nebudou muset rozebírat. To by ale nesměl být Theo, který se potřeboval ujistit, zda je opravdu všechno v pořádku.

„A nesnažil jsem se ani -"

„Snažil. Ale to je v pořádku, usnul jsi dřív, než jsi mě k tomu stihl přemluvit," řekla mu a pokusila se o žertovný tón, což se ale příliš nepodařilo. Theodore si vložil tvář do dlaní a zaúpěl.

„U Salazara, já jsem takový idiot. Daphne, omlouvám se, to jsem opravdu nechtěl a neměl jsem v úmyslu -"

„Já vím," řekla mu rychle a trochu nervózně se rozhlédla kolem. „Tak už to nech být, dobře? Nic se nestalo. Potřebuji s tebou něco probrat a věřím, že to u tebe zůstane v bezpečí."

Theodore se hořce usmál a zvedl k ní pohled. „Opravdu? Už jsi zapomněla, jak jsem žvanil na zásnubním večírku tvé sestry a vyzradil Hermionino tajemství? Neměla by sis to rozmyslet?"

„Nepotřebuji si to rozmýšlet, já ti důvěřuji a jsi jediný, komu to dokážu říct," odpověděla mu pevným hlasem a položila mu ruku na paži. „Není to pro mě jednoduché, ale já to takhle nemohu nechat. Prosím, nesuď mě, a nech si to pro sebe. Musí to zůstat jedině mezi námi dvěma, protože kdyby se to doneslo k lidem, kterých by se to mohlo týkat..."

Theo se trochu zamračil, ale překryl její ruku svou dlaní. „Rozumím. Jen tedy doufám, že po mně nechceš, abych zahladil stopy po nějaké vraždě." Daphne sebou trhla a on na ni vykulil oči. „Daphne?! Co jsi, u Merlina, udělala?"

„Nic. Tedy, ještě nic," vydechla trochu unaveně a uhnula pohledem. „Prosila jsem tě, abys mě nesoudil. Je to moje rozhodnutí a věř, že jsem ho pořádně zvážila. Tak mi ho prosím tě nerozmlouvej. Ale potřebuji tvou pomoc," žádala ho.

Theo ji kývnutím hlavy ujistil, že ji poslouchá. „Samozřejmě. Slibuju, že se nebudu snažit ti tvé rozhodnutí rozmlouvat. Tak mi řekni, co se děje."

Daphne Greengrassová se zhluboka nadechla a druhou ruku si položila na břicho. Tady už Theodore začínal mít nepříjemnou předtuchu. „Přemýšlela jsem o tom několik dní, a ač mi z toho není úplně dobře, musím to udělat. Já už s ním nechci mít nic společného, nechci, aby mě s ním cokoliv spojovalo. A už vůbec ne nic tak čistého a nevinného, co ani nevzešlo z pravé lásky. Nejsem připravená na to poprat se s tím sama a vím, že bych to nezvládla. Ne teď."

„Ale Daphne -" chtěl protestovat Theo, který náhle všechno pochopil. Daphne ale zdvihla ruku, aby ho umlčela, a pomalu zavrtěla hlavou, byť se jí v očích třpytily slzy.

„Slíbil jsi mi to. Nepřemlouvej mě. Nechci nic slyšet a později svého rozhodnutí litovat. Musím jít na potrat, Theo."