Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟔𝟖.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝KAŽDÁ CESTA JEDNOU KONČÍ.❞

Na Blaise čekalo v sirotčinci nepříjemné překvapení. Když vkročil do rozlehlého domu, jímž se nesl křik dětí, a pohledem zabloudil k blonďaté dívence, za níž přišel, překvapeně zamrkal, když zjistil, že stojí u dvou neznámých lidí a u brýlaté vychovatelky.

„Á, pan Zabini! Jdete jako na zavolanou!" prohlásila vychovatelka zvesela, když si ho všimla, jak bezradně stojí na prahu a sleduje je. Pobídla ho, ať jde k nim, a přistrčila si brýle blíže ke kořeni nosu. Blaise ji omámeně poslechl a vydal se k nim. Violett mu věnovala tak úpěnlivý pohled, až se mu sevřelo srdce.

„Jako na zavolanou? Co tím myslíte?" Pořád tomu ještě nerozuměl. Proč je Violett tak zaražená, a kdo jsou ti lidé? Nikdy dřív je tu neviděl.

„No, samozřejmě vím, jak moc vám na Violett záleží a že jste si blízcí, tak jsem ráda, že se zde alespoň můžete prozatím rozloučit. Jsem opravdu ráda, že jste té dívence tolik pomáhal, aby celou tu nešťastnou situaci lépe zvládla," prohlásila vychovatelka spokojeně a pohladila malou Violett po vlasech. „Ale bohužel, naší prioritou je pro děti najít vhodný domov a rodinu, která se o ně postará a dá jim lásku. Pro Violett si dnes přišli její noví rodiče."

Její noví rodiče. Jako kdyby bylo snad tak jednoduché ty pravé, biologické, prostě ze života vyškrtnout. Když si to uvědomil, zatočila se mu hlava. Potom to na něj plně dolehlo. Ta pravda. Situace, do které se nyní dostal.

A Blaisovi jako by se náhle rozpadnul celý svět.

Nevěděl, co teď má dělat. Jedna jeho část mu říkala, že teď už se tím nemusí trápit, Violett má novou rodinu a on ze sebe smí shodit to břímě, které s sebou vláčel už několik měsíců. Ale Violett přece nebyla žádné břímě, odporoval si v duchu. A pak si uvědomil, že o ni nechce přijít. Že ta ztráta bolí.

„Jmenuji se Katharina Williamsová a tohle je můj manžel, Thomas," představila se mu Violettina nová matka a podala mu ruku. Blaise si s ní potřásl a pak podal ruku i jejímu muži. Přitom se vyhýbal pohledu Kathariny. Viděl v něm opravdovou lítost, a z toho mu bylo ještě hůř. Katharina na něj působila jako příjemná žena. To v něm probudilo trochu hořkosti. Vypadalo to, že Violett se v nové rodině skutečně nebude mít špatně. Chtěl, aby byla šťastná. Ale zároveň o ni nechtěl přijít.

„Slyšeli jsme, jak hezky jste se o Violett staral a jak jste jí pomáhal. A moc si toho vážíme. Víte, opravdu nás mrzí, že se od sebe takhle odloučíte. Ale probírali jsme to s Thomasem a usnesli jsme se na tom, že nám nebude vůbec vadit, když za Violett občas přijdete. Vidím, že k vám má velmi blízko a vy k ní také, nechceme mezi vás vrážet klín, zvlášť, když je to ještě takhle narychlo," vysvětlila mu s laskavým úsměvem a Blaise to málem rozplakalo. Byl té ženě vděčný. Zároveň si ale nebyl jistý, zda bude její nabídku schopen využít. Zda to nebude příliš bolet. Vždycky přijít na pár hodin, a pak zase odejít. A mučit se představami o tom, jaké by to bylo, kdyby byl rychlejší.

Kdyby sebral odvahu a nabídl jí domov sám.

„Jsem vám za to velmi vděčný," řekl tiše a znovu jí stiskl ruku. Shovívavě se na něj usmála a ujistila ho, že v tom není nejmenší problém. Potom mu do dlaně vtiskla papírek s adresou, kde najde Violett nový domov. Novou rodinu.

„Sepíšeme mezitím papíry a necháme vás tu o samotě, ať se můžete rozloučit," nabídla něžně vychovatelka a Williamsovi souhlasili, odcházejíce s ní do její kanceláře.

Blaise s těžkým srdcem poklekl před Violett a zadržoval slzy. Nedokázal se na ni podívat. Do té její nevinné tváře, z níž bude čišet možný strach, nejistota a třeba i smutek. Natáhl se pro její malou ručkou a sevřel ji ve svých dlaních. A v ten okamžik Violett hlasitě vzlykla.

„Tak, a je to tady. Přišlo to dříve, než jsem čekal. Ale to je dobře, víš? Budeš mít domov, novou rodinu, která ti dá všechno, co budeš potřebovat. A já jsem šťastný, protože vím, že budeš v bezpečí. Vypadají jako fajn lidi, co?" prohodil a pokusil se o veselý tón, dívaje se ke dveřím, za nimiž Williamsovi vyřizovali adopci Violett.

„Já ale nejsem šťastná. Nechci se s tebou loučit. Nechci odejít od Jo," řekla mu zlomeným hlasem, jenž donutil Blaise zvednout hlavu. Zlomilo se mu srdce, když viděl její uplakanou tvář, po níž se koulely slzy veliké jako hrachy. Zvedl ruku, láskyplně jí zastrčil blonďaté vlásky za uši a pak jí setřel slzy.

„Ššš. Vždyť se přece neloučíme. Bude to stejné jako doposud, budu za tebou chodit a brát tě na zmrzlinu, na výlety, cokoliv budeš chtít. Ale teď to bude ještě lepší, a víš proč? Protože budeš mít opravdový domov. Já vím, zezačátku to asi bude trochu těžké, ale zvykneš si, uvidíš. A bude to dobré. Potřebuješ mámu a tátu, Fialko," mrkl na ni a zadržoval přitom slzy, které ho začaly štípat v očích. V duchu už se rozhodl. Věděl, co udělá. Tušil, že je to na dlouhou dobu naposledy, co Violett vidí.

Padla mu kolem krku a se vzlykotem se k němu pevně přitiskla. Blaise si ji k sobě přivinul a zavřel oči. Na lících ho zašimraly slzy. „Ale no tak, no tak. To je v pořádku. Neplač, no tak. Každá cesta jednou končí. A tohle... musíš to brát jako nový začátek. A já za tebou přijdu. Vždycky se za tebou vrátím. Víš proč? Protože tě mám moc, moc rád. A myslím si, že jsi úžasná dívenka, která si zaslouží jen to nejlepší. To nejlepší máš možná právě teď na dosah, víš? Neplakej. Neloučíme se navždycky," šeptal jí a ta bolest, jež se mu šířila srdcem, jej přímo sžírala. Lhal jí, lhal sám sobě. Skrýval pravdu, aby je zbavil co největší bolesti.

Violett hlasitě popotáhla a pustila ho. Blaise se na ni smutně usmál a pohladil ji po červených tvářích. Potom jí dal pusu na čelo a ještě jednou si ji k sobě přivinul. Jako by si ten pocit chtěl zapamatovat. Doufal, že ten okamžik potrvá věčně. Že jí nebude muset říct sbohem.

„Slibuješ, že se vrátíš?" zeptala se ho tiše a upřela na něj uplakané oči.

Blaise vnitřně křičel. Přesto s úsměvem kývl, natáhl k ní malíček a počkal, až se za něj chytí tím svým. Donutilo ji to se usmát. Blaise si ten obraz vtiskl do paměti.

„Slibuju."