Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟕𝟎.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝DOKUD MÉ SNY A TOUHY NEJSOU ČERNOBÍLÉ.❞

Otočil se za tím hlasem, který tak důvěrně znal. Zorničky se mu rozšířily překvapením, když spatřil, jak k němu přes celé nástupiště běží udýchaná Hermiona. Měla zarudlé tváře od námahy a hříva zacuchaných kudrnatých vlasů jí divoce vlála kolem hlavy. Pravda, v ten okamžik nevypadala jako žena, do které byste se zamilovali na první pohled, ale Blaisovi ta chvíle připadala skoro až kouzelná.

Na tváři se mu rozlil něžný, ale trochu smutný úsměv. Měl ji tolik rád, a teď odjede na kdo ví jak dlouho pryč. Myslel si, že když se nerozloučí, bude to pro ně pro oba méně bolestivé. Ale Hermiona se nejspíše nějak dozvěděla, že odjíždí, a zřejmě ho chtěla ještě za každou cenu stihnout.

Trpělivě počkal, až k němu doběhne. „Co tu děláš? Nečekal jsem, že tě tu uvidím -"

Samým překvapením pootevřel ústa a hlava se mu odklonila stranou, když mu Hermiona vlepila facku. Nevěřícně se na ni podíval, a i ona koukala trochu vyděšeně, že něco takového opravdu udělala. Blaise si mnul podrážděné místo, do nějž ho udeřila a na němž se mu nyní leskl červený otisk její ruky. Místo ho nepříjemně svědilo a pálilo.

„Nevyhledáváš zmijozelské jen proto, abys je mohla mlátit?" zeptal se jí hravým hlasem a pokusil se o úsměv. „Asi bych se neměl ptát, za co to bylo, že? Nejspíš jsem si to zasloužil. Uznávám svou chybu, měl jsem ti dát vědět -"

„To teda měl," hlesla rozezleně a založila si ruce na hrudi. V očích jí hrály plameny ohně a propalovala Blaise intenzivním pohledem. „Víš, jak mi bylo, když za mnou Theodore přišel s tím, že je mu to líto a že je to pro mě určitě těžká situace? Vypadala jsem před ním jako idiot, když jsem neměla nejmenší tušení, o čem to mluví! A víš, jak jsem se vyděsila, když řekl tvoje jméno? Myslela jsem, že se ti něco stalo! A pak zjistím - zjistím, že sis sbalil kufry a chystal ses bez jediného slova, bez rozloučení, bez jakékoliv zprávy odjet." Hermiona zřejmě neměla daleko k pláči. Chvěl se jí hlas a dívala se tentokrát všude možně, jen ne na Blaise, aby neviděl slzy, jež se jí draly do očí. „Myslela jsem, že ti na mně záleží. Že ti stojím aspoň za rozloučení."

„Samozřejmě, že mi na tobě záleží -"

„Tak proč jsi nic neřekl?!"

„Protože je to pro mě prostě hrozně těžké, chápeš?!" rozhodil zoufale rukama. „Ani nedokážu vyjádřit, jak moc mi budeš chybět. A jestli sis myslela, že tě mám míň rád než Theodora... tak ses spletla. Bylo to tak těžké právě proto, že pro mě znamenáš mnohem, mnohem víc," vysvětlil se smutným úsměvem. „No, ale vlastně jsem rád, že jsi tady. Aspoň se můžeme rozloučit."

„Ale proč odjíždíš? A kam?" nechápala Hermiona a tentokrát už nahlas vzlykla. Blaise rozpřáhl náruč a Hermiona do ní okamžitě vklouzla. Přivinul si ji k sobě a položil si bradu na její temeno, zatímco mu ona plakala do košile.

„Víš, říkal jsem si, že jsem něco takového měl udělat už tehdy. Možná potřebuju... pauzu. Všechno vstřebat. Být na chvíli jen sám se sebou a k tomu něco hezkého vidět a něco zažít. Rozhodl jsem se teprve včera, z minuty na minutu. Asi neuškodí dělat občas spontánní rozhodnutí. Nepromrhat tu šanci," citoval slova Mii. Hermiona ho pečlivě poslouchala. „Chci na chvíli vypadnout z tohohle zajetého života. Zamířit trochu jiným směrem. Přestoupit do jiného vlaku, rozumíš? Ne do toho, který jede pořád vpřed, ale který jezdí všemi směry a občas tě zaveze tam, kde by sis ani ve snu nepomyslela, že jednou budeš. Život by se měl žít naplno a já... já se tímhle mottem úplně neřídím. Chci to napravit, dokud mám ještě čas. Dokud mé sny a touhy nejsou černobílé."

„Blaisi, zní to všechno strašně hezky. Ale... ale nemůžeš si to ještě rozmyslet? Zůstat tu s námi? Jsme už přece taková rodina," šeptla Hermiona a chytila ho za ruku. Něžně jí ji stiskl. „Nechci tě odrazovat a šlapat ti po štěstí. Pokud budeš šťastný - pokud tě tohle udělá šťastným - nechám tě jít," slíbila mu s očima plnýma slz.

Blaise si toho, co řekla, nesmírně vážil. Usmál se na ni a druhou rukou ji pohladil po tváři. „Už jsem se rozhodl, Herm. Já - nechci, aby to znělo jako výčitka - ale kdybys přišla dřív, možná bys mě od toho ještě odradila. Ale je to zčásti moje vina. Nemohla jsi vědět, že mi na tobě záleží. Tak moc, tak strašně moc."

Hermioně se rozbušilo srdce. Proč, proč teď? Proč jí dává naději v ten den, kdy ji opouští? „Taky mi na tobě záleží. Víc, než si dokážeš představit."

Jeho úsměv se rozšířil. „Myslím, že dokážu," řekl jí tiše a mírně se k ní sklonil. Hermiona pohledem sklouzla na jeho plné rty. „Život je asi opravdu příliš krátkej na to, abychom lidem neřekli, co doopravdy cítíme. Hermiono, já - nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad, právě teď -"

Ale ona už na nic nečekala. Naléhavým polibkem ho přerušila uprostřed věty a Blaise tím dokonale zbavila všech slov. Popadla ho za košili a přitáhla si ho k sobě ještě blíž, zatímco on zavřel oči a pevně obtočil své paže kolem jejího trupu. Se vší vášní a náruživostí si nárokoval její rty a intenzivně jí polibky oplácel.

„Jestli to má bolet, tak ať to za to stojí," zašeptala mu proti rtům, když se od sebe pomalu odtáhli. Blaise se na ni usmál a ona se začervenala.

„Děkuju," řekl jí Blaise a vtiskl jí ještě jeden krátký polibek. „Děkuju, že mě chápeš. Hermiono, já... já se vrátím. Nevím kdy, ale vrátím se. A budu - budu ti psát. Slibuju."

„Já vím, že se vrátíš. Počkám na tebe," slíbila mu tentokrát ona a věnovala mu dlouhý pohled, jenž jej přesvědčil o tom, že svá slova myslí vážně. Zahřálo ho to u srdce, ale zároveň si připadal tak nějak... špatně. Že ji opouští. Právě teď, v tuhle chvíli. Ale musel. Ještě nebyl připravený.

„Vesmír funguje hrozně zvláštně. V nejmíň nečekaný chvíli najdeš lásku a vždycky, když to chceš vzdát, když chceš od všeho utéct, ti do života vstoupí někdo, kvůli komu máš sílu bojovat dál. Někdo, kdo ti dá naději."

„Pokud mají být dva lidi spolu, tak spolu skončí. Možná ne hned, ale třeba za pár let ano. Možná to bude těžké. Ale já vím, že to bude stát za to, a jsem ochotná to zvládnout. Vydržet. Počkat. Ten den, kdy se vrátíš, jednou přijde," dokončila potichu Hermiona a když na sebe pohlédli, věděli, že myslí na to samé.

Ozvalo se zapískání píšťalky. Vlak za chvíli bude odjíždět. Usmáli se na sebe a Blaise pevně stiskl madlo svého kufru.

„Budu ti psát," slíbil jí znovu. Oddaloval tu chvíli, kdy se rozloučí.

Přikývla. „A já na tvé dopisy budu čekat."

„Už musím jít."

„Já vím."

Hermiona k němu přistoupila blíž, stoupla si na špičky a věnovala mu dlouhý, láskyplný polibek. Blaise se usmál proti jejím rtům. A pak se rozloučili. Hermiona si pažemi objala trup a sledovala, jak její láska nastupuje do vlaku. Ve dveřích se na ni ještě otočil a zamával jí. Hermiona se usmála a zamávala mu zpátky. A ze rtů jí splynula dvě slova. Blaise si byl vcelku jistý, že věděl, co znamenala.

Miluji tě.

Přiložil si bříška prstů ke rtům a naznačil políbení. V ten okamžik se vlak začal dávat do pohybu. Blaise se díval, jak se mu Hermiona vzdaluje. Nakonec se i on otočil zády. Nejen k ní, ale i k tomu starému životu. Teď se před ním rozprostírala nová cesta. Nová etapa.

Blaise se usmál a vyšel jí vstříc.

•••

Před námi už je jen epilog. Půjde ven už dnes?🤔